Tato povídka se zúčastnila soutěže o Cenu Waltera Sernera 2013, avšak nebyla natolik úspěšná,aby se dostala do finálové dvacítky
•Tužka•
Bylo sychravé podzimní odpoledne a já jsem vešla do našeho maloměstského antikvariátu, který je spojen s papírnictvím. Je tu vždy takové příjemné domácí teplo. Někomu to může připadat zastaralé, ale já sem vždycky ráda zajdu a nechám se unést vůní starých zaprášených knížek. Nikdy tu není příliš rušno, jen pár starších lidí, kteří si sem chodí zavzpomínat mezi knížky na své mládí. Případně někdo z velkoměsta, kdo vyklízel staré půdní prostory a našel tam knihy, které mu nic neříkaly, ale pro jiného mohou být pokladem. Žádnou knihu jsem si nevybrala, ale nevadí.
Ještě jsem se zašla do papírnictví, potřebovala jsem si koupit nějakou propisku. Při poslední písemce mi totiž ta moje dopsala, zrovna jsem věděla odpověď na otázku, měla jsem urovnané myšlenky, jenže ouha, došla náplň v propisce, a tak jsem vše zachraňovala tužkou.
Jak jsem tak hledala mezi regály tu správnou propisku, která se mi bude dobře držet a bude mít krásnou tenkou linku, padl mi zrak na dřevěný stojánek s jednou jedinou obyčejnou tužkou. Ale zase jsem se vrátila k hledání vhodné propisky a najednou jsem uslyšela tenký grafitový hlásek. „ Počkej, jsem tu už dlouho. Kup si mě! Chci být někomu konečně užitečná“ Něco se ve mně zlomilo, možná kousek dobré vůle a tak jsem vytáhla tužku ze stojánku na zažloutlé umělé světlo starého papírnictví. Zaplatila jsem přesně osm korun českých a odešla s tužkou a bez propisky.
Možná jsem ji zachránila před “kůlorytci“, kteří tužky zásadně neořezávají a tupým hrotem vyrývají do papíru tlustou hlubokou stopu, a když už nemohou rýt, tak si pořídí jiný “kůl“. Nebo jsem ji zachránila před malými nezkušenými dětmi, jež tužku drží poprvé v ruce, nemají ten správný cit pro kreslení a hrot snadno zlomí anebo před nervózními studenty neustále ohlodávajícími její druhý konec.
Před obchodem jsem tužku v papírovém sáčku pečlivě uložila do penálu, aby se nepoškodila. Doma jsem si sedla ke stolu, vyndala svoji novou tužkou a začala načrtávat zátiší s lahví od vína, sklenicí a trsem hroznů. Byl to můj dlouho odkládaný domácí úkol z výtvarné výchovy, na který jsem neměla absolutně čas a ani náladu a najednou to šlo samo. Tužka vážně, jako by věděla, co chci kreslit.
O víkendu jsem pomáhala v místní hospodě. Je to náročná, ale celkem výhodná brigáda. Když jsem večer psala místním štamgastům na lístek čárky, kolik kdo vypil, mimoděk jsem z kapsy vylovila svojí kamarádku tužku a v duchu jsem se usmála, že ji mám zase u sebe.
Pak přišel další školní týden. Co mě asi tak čeká? Zkoušení z dějepisu, písemka z matiky s snad i slohová práce. V notýsku jsem měla tohle všechno zapsáno ještě modře, propiskou a najednou změna. Další poznámky a perličky z hodin se teď vybarvily do šeda, ale nepůsobí smutně. Jen je napsala moje obyčejná tužka. O hodině volna jsem si s ní kreslila a krátila si dlouhou chvíli. Musela jsem ji dokonce už po několikáté ořezat. Už mi zbývala jen půlka a nato, že jsem jí vlastně vůbec nechtěla, tak jsem si ji oblíbila. Tužku z ruky už nejspíš nedám, hodně jsme se skamarádily.
Večer jsem šla za Zuzkou, její mamka totiž slíbila té mé jeden recept na skvělý podzimní švestkový koláč. Seděly jsme se Zuzkou v pokoji a povídaly si. „Už jsi slyšela o literární soutěži O cenu Waltera Sernera? – Ne, ještě ne, o co jde? “ Zuzka mi řekla o soutěži všechny informace, které jsem i přes to, že mě psaní moc baví, vypustila z hlavy. Přepisovala jsem recept, jak jinak, než mojí tužkou. Půl kila hladké mouky, tři sta gramů švestek… Hm, to bude dobrota. „ Ivčo, proč to píšeš tužkou? – Vlastně ani nevím. Byla jsem v papírnictví koupit propisku a tahle tužka tam byla taková opuštěná a sama. Bylo mi jí zkrátka líto. “
Doma jsem se pak zamyslela nad tím, co mi říkala Zuzka. Proč vlastně mám tužku? V obchodě vypadala naprosto obyčejně. Nikdo ji nechtěl, nikdo si jí nevšiml. V dnešní době používá většina lidí jen propisky a plnicí pera, vždyť i já jsem původně hledala propisku a z obchodu jsem odcházela s tužkou. Možná té spoustě lidí přede mnou přišla natolik obyčejná, že si jí ani nevšimli. Třeba si mysleli, že ji mohou použít jen malé děti nebo školáci, ale co třeba taková módní návrhářka, která s obyčejnou tužkou umí navrhnout i šaty na celou módní přehlídku, a co sochař, který si načrtne návrh busty slavné osobnosti… Ale co je víc? Návrh šatů nebo dětský obrázek pro maminku. Návrh busty nebo srdce kreslené z lásky v psaníčku pod školní lavicí. I ta obyčejná tužka může využít své kouzlo a někomu jinému vyčarovat úsměv na tváři.
A teď mě vlastně napadá, že Zuzka mluvila o té soutěži. Co tedy ještě použít svoji už docela malou obyčejnou tužku a zkusit něco napsat.
2024 ©