Stopy v mém srdci

♥• - Stopy v mém srdci - •♥

Chris a já jsme strávili první ročník střední školy spolu. Chris změnil můj život v mnoha směrech, že to ani neumím, slovy popsat. Naučil mě lásce a dokázal mi, že opravdu existuje spřízněná duše. Pomohl mi v některých těžkých údobích mého života, podal mi pomocnou ruku a vždy měl po ruce ujištění, že mě miluje, právě když jsem to nejvíce potřebovala slyšet. Řekl mi, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého a zůstaneme spolu navždy. A po sedmi společných měsících jsem tomu věřila.

Proto byl pro mě náš rozchod náhlým šokem. Jednou večer mi zavolal, zrovna jsem se vracela ze cvičení a vcházela do dveří. Řekla jsem „ahoj“ obvyklým veselým tónem, ale na druhém konci telefonu jsem neslyšela tak veselou odpověď jako obvykle. Jednoduše mi oznámil, že nastal čas se seznámit i s jinými lidmi. Řekl, že lituje a přeje si, abychom zůstali nejlepšími přáteli. Řekl, že doufá, že to všechno chápu. Všechna jeho slova však postrádala emoce, jakoby přečetl text z papíru. 

Ale co jsem nemohla pochopit, byl fakt, že už se mnou nechce být, či jak mohl jen tak odejít po těch uplynulých sedmi měsících a tvářit se jakoby se nic nestalo. Stejně tak jsem nepochopila jeho samozřejmý předpoklad, že zůstanu nejlepší přítelkyní. Vztah nejlepších přátel je tak silný, že mezi ně nemůže nic vstoupit. Je to přátelství založené na upřímnosti, důvěře a lásce. A během těch posledních pěti minut dokázal Chris zničit všechny tyto vlastnosti.

Následující den školy pro mě znamenal těžší zkoušku, než jsem si myslela. Měli jsme skříňky vedle sebe a Chris prohlásil, že si je nevyměníme, protože bychom se ještě více odcizili. To ve mně vzbuzovalo nepříjemné pocity, když jsme se po vyučování museli setkat, ale snažila jsem se tvářit vyrovnaně, proto jsem na to nic neřekla. Místo toho jsem ho chtěla brát jako kamaráda, stejně jako předtím než naše přátelství přerostlo v lásku. Snažila jsem se na něj dívat a zapomenout na těch sedm měsíců, protože on se jevil zcela v pořádku. Ale jediné co jsem viděl, byla veškerá láska a čas, který jsem mu věnovala a to množství bolesti, které jakoby mě zavalovalo.

Příštích několik měsíců bylo těžkým obdobím, protože Chris se snažil zůstat mou součástí. Nebyla jsem dostatečně silnou osobností, abych mu bezstarostně volala nebo se s ním bavila každý den ve škole při té bolesti, kterou jsem cítila uvnitř. O dva týdny později nastal konec školního roku a já byla odhodlána začít s procesem „uzdravování“. Trvalo mi to dlouho, ale věděla jsem, že musím být trpělivá. Měla jsem na sebe víc času, protože byly prázdniny a já strávila mnoho času přemýšlením o minulosti. Vše mi ještě nebylo docela jasné, ale začala jsem to akceptovat. Pomalu se bolest ztrácela a já se mohla smát a znovu usmívat. Mohla jsem si vyjít s přáteli, aniž bych na Chrise jen pomyslela.

Jsou chvíle, kdy si přeji být znovu s ním, kvůli těm nádherným vzpomínkám. Ale potom jsou momenty, kdy to příliš bolí, než abych uvažovala o přátelství. Vím, že nyní se cítím mnohem lépe, ale stále to ještě překonávám. Bude to nějakou chvíli trvat, ale už jsem si jista, že budu v pořádku.