Špatná trefa – III.část
Tak jsme tu zbyli jen já a Harry a všichni zmizeli neznámo kam. Harry dostal nápad, ale lezlo to z něj jako z chlupatý deky.
„No myslel jsem, že bychom…
V tom zachrastilo křoví a odněkud vylezl ten chlápek od buldozeru.
„Co tu sakra ještě děláte? Nechtěli jste jít na hrad?“
„No chtěli, ale nemáme zbytek party. Něco se jim možná stalo, možná odešli, nic nevíme.“
„Moment hoši, vy jste se vydali sem, ale nevíte, co se o tomhle místě říká?“
„Co se říká? Prosím, řekněte nám to, potřebujeme najít holky a Johnyho.“
„Dobře, dobře. Kdysi tady kousek u řeky, která je támhle za skálou byla vesnice s chatovou oblastí, jednou tam přebývala jedna taková parta jako vy, ale protože dělali hluk, údajně se chtěli pobavit, aby zapili zpackanou maturitu, obyvatelé vesnice je chtěli zlynčovat. Bránili se, ale nepodařilo se to. Nakonec jeden kluk z nich vzal benzín do sekačky, polil sebe a dva kamarády. Všichni tři uhořeli a zbytek – asi dvě nebo tři holky ubodali opilí vesničané. Od té doby je tahle oblast prokletá a několik lidí se už ztratilo. Proto radši vypadněte, dokud je čas.“
Když chlapík dopověděl historku, Harry si kousal nehty a strachy se klepal.
„Kluci, musím jít, teď si s tím poraďte, zkuste zachránit sebe, protože s vašimi kamarády může být pozdě.“
„D-Děkujeme.“ Vykoktali jsme ze sebe s Harrym. Chlápek odešel tak rychle, jak přišel.
„Co budeme dělat teď Same?“
„To netuším kámo, přeci jen bychom měli zkusit kouknout po okolí, především k těm místům tý chatový zóny.“
„Fajn, je odpoledne, tak vyrazíme. Stejně je do večera dost času.“
Sbalil jsem s Harrym to nejnutnější a vydali se do půlky lomu, kde jsme se předtím setkali, když jsme hledali Johnyho. Cesta byla příkrá, a proto jsme se přidržovali soušek, o kterých jsme nevěděli, kolik vydrží. Už nebylo takové vedro co včera, ale vypadalo to spíš na noční déšť a možná i bouřku.
Když jsme se vyšplhali nahoru, rozprostřela se před námi naprosto zdevastovaná krajina a něco tu páchlo. Ne jako zkažený vajíčka, ne jako zkyslý mlíko, prostě něco, co jsem znal, ale nevěděl, kam ten pach zařadit. Harry popošel o kousek dopředu a zavrávoral. Naštěstí si sednul na zadek, ale jedna noha mu visela někam dolů.
„Same! Mám to! Tady je nějaká cesta dolů.“
A opravdu, byl tam dřevěný žebřík, ale dolů vidět nebylo a baterku jsme zapomněli v kempu, jsme to ale paka.
Riskli jsme to a slezli dolů. Tma jak v pytli, ale nebyla to nějaká skulinka, ozvěna se rozléhala všude okolo a bylo tam podstatně dost vlhko. V tom jsme se oba zastavili a srdce nám bušila, až jsme oba měli pocit, že je to slyšet dost daleko, aby nás ty kroky našly. Snažily jsme se nedýchat a drželi se jeden druhého. Oba jsme zahlédli záblesk světla a hned další a další. Najednou nám něco/ někdo zasvítil prudce do očí a v tom se ozval chlápek od buldozeru.
„Co tady sakra vy marný a všetečný děcka děláte? Chtěli jste najít kamarády co? Myslel jsem, že sem přijdete, ale netušil jsem, že budete tak rychlý.“
„Co-o vy tady pane? ….“ Vysoukal ze sebe s podivem Harry
„Mlč a neříkej mi pane!“ zařval buldozerák.
„Tak kdo jste? A proč jste tady?“ snažil jsem se sebevědoměji zeptat a nebát se tak jako Harry, který nosil plínu ještě možná v první třídě.
„Víš, proč jsem vám říkal tu historku?“
A teď mi to došlo, buď to bude jeden z vesničanů, nebo jeden z té party?
„Jste jeden z těch vesničanů, jestli hádám správně, jinak byste nám to nevyprávěl tak živě, že jo?“
„Ty asi až tak blbej nejsi chlapečku, pojď blíž.“
„No to teda nejdu, chci vědět pravdu!“ Teď jsem pro změnu zařval já na chlápka a couvl zpátky.
„Neřvi na mě spratku! Řeknu vám všechno, ale hlavně v klidu jo?“
„Jasný, tak ale honem.“
„Jak jsem vás poprvý viděl, vzpomněl jsem si na náš výlet, a jak tu žiju sám, chtěl jsem se sblížit s těma vašima kočičkama.“
„Chlape! Seš pedofil, nebo kdo?“
„Ne, uklidněte se, nejsem pedofil. Jsem jeden z tý party, kterou pozabíjeli, utekl jsem zadem a schoval jsem se tady v jeskyni, žiju tu už nějakou dobu, měl jsem věci ostatních, tudíž peníze tu byli. Rozhodl jsem se zůstat tu, protože krátce po masakru bylo všechno v novinách. V tu dobu jsem s našima dvakrát nevycházel, tak jsem uvažoval, že vypadnu pryč, a tohle se mi jaksi hodilo. Jak říkám, peníze jsem měl, a tak jsem občas někomu někde pomohl za kus žvance a spacáky jsem měl a když bylo nejhůř rozdělal jsem oheň, ve vesnici totiž nevěděli, kolik nás bylo a já byl v tu dobu poměrně uťáplej cápek. Tohle je pomsta všem, vesnici jsem do roka postupně vykrádal včetně traktorů a aut z těch mám taky svýho „buldíka“ a nakonec jsem to celý zapálil.“
„Kde jsou holky a Johny! Vyklop to!“
„Zavedu vás za nimi, tak pojďte.“
A skutečně, v jedný slepý uličce byli všichni. Katka, Johny i Týna. Byli svázaní a špinaví. Rozběhli jsme se k nim a začali je rozvazovat. Když byli volní, otočili jsme se k odchodu. V tom nás ale chlápek zastavil.
„Vy si myslíte, že vás pustím jen tak s celým tajemstvím ven? To se mýlíte“ a buldozerák na nás vytáhnul kudlu.
Začali jsme couvat, až jsme narazili na zeď. V tom zazněl výstřel a chlápek se otočil za sebe, když nikoho neviděl, začal se přibližovat k nám. Další výstřel na sebe nenechal dlouho čekat a teprve teď se chlápek sklátil k zemi. Otočili jsme se za roh, uviděli světlo v chodbě a když jsem popošli o pár kroků blíž, byl tam Eddie, můj o rok mladší brácha, v ruce držel zbraň. Holky se k němu vrhly a začaly mu děkovat, že nás zachránil.
„Brácha, co tu sakra děláš?“
„Věděl jsem, že jste šťouralové a jeden kluk mi o tomhle místě vyprávěl, když jsi odešel z domu a já nic nevěděl, zeptal jsem se našich, kam jsi vypadnul. Když mi řekli, kam jsi šel, zhrozil jsem se a šel tě hledat, pak jsem vás pozoroval a hledal váš zbytek taky.“
„A kde jsi vzal pistoli?“
„U dědy na chalupě, copak nevíš, že dřív dělal u policajtů?“
„No jo, to mi nedošlo. DÍKY BRÁCHA“
„To nic, teď radši zdrháme domů. Není třeba tu zůstávat. A myslím, že se všichni rádi vrátíme domu, a nikomu ani muk. Máma by šílela.“
Z tohodle našeho výletu jsme se poučili, že si už pokaždé zjišťujeme, kam jdeme a co se tam dělo, nebo nedělo.
2025 ©