Špatná trefa -I.část

VAROVÁNÍ: TENTO PŘÍBĚH NENÍ PRO LIDI BEZ FANTAZIE!

Špatná trefa – I.část

Teď, když si vybavuju zpětně to celý, zrychluje se mi tep i dech a nabíhá mi husí kůže. Měl to bejt dobrej den, prázdniny… Nevěděl jsem ale, co se může nám všem stát. Byla středa, to si pamatuju, měli jsme se já Sam, Týna, Harry a John s Katkou vydat na výlet stanovat, ale jelikož ten s prominutím idiot Johny zapomněl mapu, tak jsme vyšli na blind, že se kdyžtak někde zeptáme, pokud bude kde.

Sluníčko pálilo už několikátý den a mohlo být tak okolo tříceti stupňů. Vlekli jsme se jako vyžvýkaná žvýkačka a z každého lilo. Pití už jsme neměli moc a tak jsme si řekli, že v lese chvilku odpočineme, posedíme a půjdem dál.  Sotva jsem si lehnul a uvelebil se nějak schopně, oči se mi zavřely a já tvrdě usnul. Probudil mě křik a jekot obou holek. Katka ječela a Týna brečela.

„Co se stalo?“

A pak jsem to uviděl. Johnovi se udělalo špatně, ležel ve svých zvratkách a svíjel se v křeči a po Harrym se slehla zem.

„Co budeme dělat? SAKRA! Všichni tady chcípneme!“ hysterčila Katka

„Sklapni, Katko! Nic se nestalo, všechno bude v pohodě.“

„Jo, jasně, jen se nám tu svíjí kámoš v křečích a ty seš flegmouš s nervama na dovolený.“

Víc jsem Katku nevnímal. „Přestaňte se hádat a poďte mi pomoct do prkýnka dubovýho.“

„Johne, co se ti stalo, můžeš vstát?“

„Jasně, že můžu, jen mě něco demoluje, trhá mi to střeva a kdoví co ještě, takže pokud odpadnu, tak mi udělejte náhrobek se vzkazem…“

Achjo, Johny nikdy neztrácí smysl pro vtip. Najednou bylo slyšet praskání větví a za námi se objevil zarostlej týpek v buldozeru. Stačili jsme jen taktak odskočit.

„Uf to bylo o fous.“ Prohlásila Týna s ubrečenýma očima.

„Co teď budeme dělat?“

„Netuším, ale vy byste tu měli zůstat s Johnym a já se podívám po okolí.“

Sotva jsem to dořekl, větve zapraskaly podruhé a chlápek s buldozerem se vrátil. Teď ale zastavil, seskočil a šel blíž k nám.

„Děcka co tu sakra děláte?“

„Nic, jen jdeme na výlet, akorát se nám tu vyskytly komplikace, tak se snažíme sebrat a vyřešit to, abychom mohli pokračovat“

„Tady je to pro vás nebezpečný, koukám, že vašemu kamarádovi není dobře, radši vás odvezu na chatu, kde byste měli být na chvilku v bezpečí. Tak si naskočte.“

„My… my nemůžem. Ztratil se nám kamarád, tak jsme chtěli stejně chvilku počkat, jestli se nevrátí.“

„Proč jste to neřekli dřív? Vašeho kamaráda jsem potkal u lomu kousek odtud, koupal se tam, můžu vás tam zavézt, naskočte si.“

Za pár minut jsme byli u lomu, ale Harry nikde, ale jeho věci na břehu byly. Najednou se Harry vynořil ze křoví a začal se smát, protože holky začaly hysterčit, že se utopil.

Voda v lomu byla průzračná, byl tu chládek a klid. Johnymu pořád nebylo dobře.

„Harry, je ta voda pitná, vypadá čistě. Myslíš, že z ní můžu dát napít Johnymu?“

„Netuším, radši rozděláme oheň, vodu převaříme a myslím, že už se dál dneska ani nehneme, je tu příjemně.“

Večer u nás bylo plno komárů, ale dalo se to přežít, popíjeli jsme převařenou vodu a vyprávěli historky z dětství a ze školy a smáli se. Najednou se Týna vzpamatovala a vypískla.

„Něco jsem slyšela, někdo tam je.“

„Blbost jen blouzníš z dnešního sluníčka.“ chlácholil jí Johny, který měl rok před maturitou a sebevědomí na rozdávání a ničeho se nebál.

„Fakt tam něco bylo. Same, nechceš se tam jít podívat?“

„Achjo, zas já? Proč nejde Johny, když se tak vytahuje?“

„Jo tak pán je srábek jo? Vsadím se o stovku, že se poděláš strachy a budeš volat maminku, aby si pro tebe přijela a držela tě v noci za ruku.“

„Nejsem srab, zas si vymýšlíš. Jen hecuješ, abys tam nemusel sám, protože seš tak mrňavej, že by tě i pidimužík zašlápnul“

„Co to mektáš? Když si teda myslíš, že jsem takovej srab Same, okej, půjdu, ale pak si to spolu vyřídíme. Příště se nenavážej do mojí vejšky“

Johny měl totiž sotva metr sedmdesát a všichni kluci ho tím pádem přerůstali. Sotva Johny naštvaně odkráčel do lesa, holky se začaly vsázet, jak dlouho tam vydrží. Pořád jsme Johnyho slyšeli někde v okolí, pak najednou ticho, jen ze skály nad lomem vylítnul nějakej pták.

„Jdeme spát, jsme unavené a zítra dlouhá cesta před námi.“ řekly holky

„Fajn, vezmu noční hlídku, kdyby něco a počkám, než se Johny nevrátí, ty jdi Harry taky, kdyby něco, vzbudím vás.“

Všichni zalehli a od Harryho bylo za chvilku slyšet chrápání, jak když kácí porost v tajze. Já jsem přiložil do ohně pár větviček, které jsme nasbírali a koukal jsem na hvězdy. Bylo tak nádherně, viděl jsem Orion i oba vozy… Nebe bylo poseté tou hvězdnou krásou. Najednou slyším praskání. Áha, Johny se vrací.

„Hej, Johny pojď už spát, zítra budeme pokračovat v cestě!“

Nic nikdo se neozval, zavolal jsem znovu a v tu chvíli se něco pohnulo. Klepal jsem se, ale nechtěl jsem na sobě nechat nic znát.

„Hej, Johny, ty prcku, seš to ty? Pojď sem a nedělej cavyky, omlouvám se, byl jsem na tebe hnusnej, ale snad mi odpustíš ne?

Zase se něco pohnulo a odněkud začal houkat sýček. Jakoby mně ovanul studený vítr, větve opět zapraskaly…