Bublinová třída – Není bublina jako bublina…
8.Díl – Druhý ples, láska a jiná násilí…
Tak! Vánoce utekly, jako voda škola se začala vracet do normálních kolejí… Já ale chci jet lyžovat! Chci ještě volno, vždyť je tolik sněhu. Je zima a tak je nejen období zimních sportů, ale i plesů, zase bude výroční Bubble-ples. Měla bych tam jít asi s Adamem, ale nevím, jestli mě nechtějí vytáhnout naši kluci, případně, jestli nepůjde celá parta. Lístky sežene Adam, takže se nemusím o nic starat. Druhý týden jsme měli několikrát za sebou matiku s P(r)outníkem, protože několik ročníků odfrčelo do Alp a Tater. Zovna jsme počítali nějaký příklady do písemky a Proutník jen tak povídá:
„Dal jsem sem + bez tý svislý čárky.“
Miki jakoby se probral ze zimního spánku…
„A to je jako co?“
Proutník si poklepal na hlavu a suše odvětil
„Mínus to je!“
Celá třída se zasmála, protože Miki byl silně mimo a P(r)outník byl silně nervózní ze třídy, kde ho poslouchalo maximálně pět jedinců.
Koncem týdne přišli holky ráno pozdě na chemii a profesorka Nolanová si na dochvilnost potrpí. Holky napůl rozespalý a ona jim dává ještě kázání, v kolik mají chodit do školy Gabča s Viki vytáhly termohrnky a napily se. Nolanová jen tak pronesla
„Co v tom máte? Kafe?“
„No musíme se po ránu probrat, abychom mohly vůbec fungovat“
Řekly holky jako stereo
„Ha! Kofeinistky. Pak se mě půl třídy ptá, jestli může na záchod. To je prostě neskutečný!“
Prohodila Nolanová s úšklebkem a provalila oči
O přestávce za mnou přišel Jáchym. Jeho naštvaný pohled, kterým by mohl vraždit, mě sledoval celou dobu.
„Co se stalo?“
Zeptala jsem se ho a čekala, že jen dostal špatnej dárek k Vánocům a je rozmrzelej. Asi nebyl, protože mě z ničeho nic vzal po krkem, já stihla vydat jen přiskříplý Au!
„Tys o něčem věděla? Kde je můj kámoš Absík?“ Že ho našel ten tvůj „kamarád“? Nebo jsi tam byla sama? Tak kde je!“
„Já nevím, o čem mluvíš. Pusť mě!“
Kopla jsem do něj, ale nepovolil. Křičel na mě tak, že jsem se ho fakt bála. Byla jsem překvapená, jak mu mohlo dojít, že bych ve zmizení jeho Absíka mohla figurovat já jako pachatel. Nikdo nebyl ve třídě, nevím proč. Asi někdo nahlásil změnu učebny. Celej život mi proletěl před očima snad pětkrát za sebou… Pak se mnou Jáchym praštil o zem, až jsem se praštila o lavici. Pak se mi zavřely oči a nic si nepamatuju až do doby, kdy se mnou třásl Adam a jeho spolužáci nademnou stály jako svatí. Adam mi držel hlavu a já neměla žádnou sílu. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to.
„Co se děje? Kde jsem? “
„No to vysvětli ty mě, proč tu plaveš ve svojí krvi? “
„Klid, hlavně klid“
Už jsem slyšela Záju jak se blíží i s pomocí. Byla jsem unavená. Potom jsem jen slyšela, jak se Adam baví se Zájou co se mnou bude.
Adam mě za tři dny přišel navštívit domů.
„Příští týden už půjdu do školy, neboj.“
„Koukej se uzdravit. Bylo mi jasný, kdo ti to udělal. Řešilo se to ve škole. Byl tam i psycholog. Jáchym má prej nadměrný sklony k agresivitě. Když ještě něco udělá, bude vyloučenej. Je to slaboch.“
„Ty sklony k agresivitě jsem poznala, ale netušila jsem, že by ublížil holce. Neboj, na ples budu moct jít, je to už za týden. Máš lístky? “
„Jasně, že mám, ale pustí tě vaši?“
„Já je zmáknu, mám svoje způsoby.“
„Dobře, já už budu muset jet, zítra píšem a ještě jsem se na to ani nekouknul. Hlavně se prosím, uzdrav, ať se ti to zahojí“
„Fajn, tak se měj, zvládni písemku a o mě strach mít fakt nemusíš, jsem dost samostatná“
Byl konec ledna a večer měl být výroční Bubble ples. Připravovala jsem se na něj dost dlouho. Fialový šaty a jako loni stříbrný páskovky od sestřenice z Austrálie od protinožců.
Adam mě vyzvednul na nádraží jako vždycky a šlo se.
Všude byla krásná černobílá retro výzdoba. Zahajovalo se typicky waltzem. Tentokrát si ale Adam dával pozor, aby na mě něco nezkoušel. A hlavně jsme si všechno vyjasnili, tak jsem si byla jistá, že se nic nestane.
Byla sranda, když Áďa vyzvala Proutníka, Gabča Záju a Kuba Nolanovou k tanci s učiteli. Áďa si pak celej večer stěžovala, že jí Proutník dejchal na rameno a Zája Gabče šlapal na nohy.
„Nedáme si něco k pití“
Zeptal se mě Adam a ukázal k baru s koktejlama.
„Dala bych si Piňakoládu.“
„Že neřekneš dřív, tak pojď.“
Sedíme u baru, Pijeme a povídáme se.Znejistěla jsem, uviděla jsem něco, co bych už nikdy nechtěla. Adam se mě najednou zeptal:
„Děje se něco?“
„Podívej se za sebe… “
Řekla jsem přidušeně a ve strachu, protože za Adamem stál Jáchym. Najednou se proti Adamovi rozběhl a shodil ho z barové židle. Stačila jsem ho zachytit.
„Co si to dovoluješ?“
Obořil se Adam na Jáchyma.
„Chci si s tebou něco vyřídit. Vzít si to, co mi dlužíš!“
Jáchym byl zas na šlupky, protože to hrozně drmolil.
„Já nevím, co jsem ti udělal, nikdy jsme se nebavili, a teď začínat nechci. Měl by ses jít domu vyspat a vzpamatovat se, seš nalitej jak násoska. Uvědom si, že nikoho jako tebe žádná holka nechce. Ubližuješ svýmu okolí. Anet má ještě stehy na hlavě a rozhodně si to bude pamatovat. Na takovýho dementa jako ty se zapomenout nedá! Vzdal se, nebo…“
„Nebo co? Ublížíš mi? Dáš mi pěstí? Abys pak nebrečel!“
Šklebil se na Adama Jáchym a v pohledu byla zlost, která mohla každou chvíli vybouchnout.
Jáchym strčil podruhé do Adama, který mu to hned oplatil. Následně mu dal adam několik facek, aby se probral. – Nic!
„Buzíku!“
Řval Jáchym na Adama a lidi se otáčeli… Styděla jsem se, bylo mi hrozně. Adam se sice dokáže ubránit, ale tohle je moc.
„Nenadávej tomu, o kom nic nevíš! Vzdej to, ublížil jsi Anet, ale já to tak nenechám“
Začali si nadávat do dobytka a divokých zvířat. Jáchym Adamovi natrhl sako a stačil ho fláknout do oka, tak, že z toho Adam bude mít krásnýho monokla.
Vtrhnul mezi kluky Proutník
„Co se tu sakra děje? Okamžitě jděte od sebe.!“
Chytla jsem Adama a odtáhla ho od Jáchyma. Proč se na každým plese musí doPrčic něco dít, proč nic nemůže mít klidnej průběh.
„Počítejte, že se to bude řešit. Aneto, ty radši jeď domů a před tím odveď Adama domů a pro tebe zavoláme na záchytku, ať se z toho prospíš!“
Kruh se rozpustil a odcházela s Adamem, který se tvářil i s roztrženým sakem jako hrdina.
„Co ty supermane? Příště si rozmysli, jestli má cenu mě bránit a za toho buzíka si to neber, on neuznává přátelství mezi holkou a klukem.“
„No to jsem rád, že je to tak, já se hrozně leknul, že jsi někde něco řekla.“
„Já? Nikdy! Nejsem taková…“
Kouskem sněhu jsem Adamovi chladila oko, na kterém se mu začala rýsovat modřina. Pak jsem si zavolala taxíka a jela domů. Byl to náročnej večer.
Jenže to ještě nikdo nemohl tušit, co bude následovat. V neděli mi zvoní mobil
„Prosím?...Jé to seš ty?...“