Bublinová třída – Není bublina jako bublina…
7.Díl – Pacifikace Jáchyma, Šťastný a veselý…
„ No tak kdo je to, už mě nenapínej! “
„Je to Robin.“
„Cože? Tvůj nejlepší kámoš? Spolužák nás obou? Ty teda dokážeš šokovat. Dopovíme si to zítra? Jo, a vymysli něco s tím Jáchymem, ať mu to pití zatrhnem. Teď už fakt jdu. Ahoj. “
„Dobře, něco zvládnu, ahoj.“
Přemýšlela jsem o tom, co mi Adam řekl. Miluje svýho nejlepšího kámoše a já jsem první, kdo to ví. Musím se postarat o to, aby to neprasklo. Až budou chtít, řeknou to sami. Život teda dokáže bejt hezky zajímavej. V duchu jsem se nad tím pousmála a mlčky nasedla k mamce do auta, která už nervama nevěděla co dřív, tak si radši četla časopis. Večer jsem se učila jak blázen a sotva jsem přišla druhý den do školy, dozvídám se, že nám všechno odložili. No to snad ne?! A to jsem kvůli tomu šla spát až ve dvě v noci.
Cítila jsem se mrtvá a bez energie, ale jedno kafe to stačilo napravit. Den měl normální průběh. Volnou jsem měla s Adamem, takže jsme mohli probrat několik x záležitostí.
„Anet? Víš, že máš mlčet, dokud ti to nepotvrdím já, nebo Robin viď? “
„Si piš! Mlčím jako hrob. Takže, co jsi vykoumal s tím Jáchymem?“
„Věc se má tak, že Žvejka má flašku Absintha zandanou pod umyvadlem na druhým záchodě zleva, nahoře v patře. Teď na ní asi trochu zapomněl a tak jsem ustihnul vzít, měl jsem strach, abych jí nerozbil nebo aby necinkla o zem.“
„Týjo, Ádo, ty seš fakt machr. Máš jí fakt tady? Ale co s tím chceš dělat? “
„No řekl bych, že bysme to měli vylejt. Dřív nebo pozdějc na to stejně někdo přijde, tak to prostě vylejem do kanálu, flašku rozbijem a střepy vyhodíme.“
„Psst!“
„Co se děje?“
„Jáchym. Poznám ho podle toho šoupání nohama a pískání.“
Skutečně se za malou chvíli objevil u šatny Jáchym. Já s Adamem jsme se na něj podívali, jako kdyby právě zabil kočku bezdomovkyni. Vtom se na nás oba Jáchym otočil, usmál se a v očích měl jiskry dětský radosti.
„Co vy dva tady kujete pikle? “
Bylo mi jasný, že Jáchym pil, dostala jsem strach, aby na to někdo nepřišel, ten lesk očí jsem znala z rodinných oslav různých strýčku, tetiček a širokého příbuzenstva. Navíc mám ještě kamarádku na Moravě a tam se pije denně.
„Nic, nic se neděje,“ odpověděli jsme s Adamem na ráz.
„Jáchyme, tys pil! Kolik jsi toho měl? Takhle nemůžeš do hodiny. Vyhodili by tě, tohle není jen tak obyčejná škola. Víš, jaký tu jsou na tohle háklivý. Dejchni na mě!
„Hhhh… Stačí? “
„No fuj! To je moc, seš blázen?! Tohle ti na hodině neprojde. Byl jsi U Blbejch na Mrtvolce co? “
Bylo mi z Jáchyma šoufl, když na mě dejchnul a zeptal se, jestli to stačí, vypadalo to, jak kdyby říkal: Mám na tebe hodit šavli ty divná holko? Nezajímej se.
„Anet? Co chceš dělat?“
Kouknul se na mě Adam, ve strachu, co mě zas napadlo.
„Klídek Adame. Jen ho odtáhnem do úklidovýho kumbálu k tělocvičnám nebo ke školníkovi, kam nikdo moc nechodí. Školník tu dneska není a tak to bude asi lepší tam. Pomůžeš mi s ním? Není dobrej tahat ho do učebny, buď obžije a nebo usne a obojí je mu k ničemu.“
„Dobře.“
„Omluvím, ho, že mu nebylo dobře, což je vlastně pravda a dobře mu rozhodně nebude. Došel sice zpátky, ale motá se jak pes za svým ocasem.“
Jáchyma jsme dotáhli tam a zabouchli, byla tam taková ta otáčecí klika – na kouli. Nemá šanci se dostat ven. Hezky si zdřmne a po škole ho dovezem domů, protože Adam má už konečně řidičák. Stihli jsme se zbavit i tý flašky. Je to fakt adrenalin, dělat něco co je sice správný, ale ještě od toho ušetřit zbytečný publikum.
Odpoledne jsme měli jen angličtinu s Diblíkem a němčinu s “albínkem“ (profesorem Černým, který je ale natolik neopálený, až je nezdravě bílý jako stěna). Naštěstí nikdo ani nezjistil, že Jáchym chybí.
Po škole jsme s Adamem odvezli Jáchyma domů a Adam pak hodil domů i mě, protože autobus mi ujel a do šesti jsem čekat nechtěla.
„Adame, nechceš jít ještě nahoru na čaj? “
„Hele, asi už ne.zítra píšem asi tři písemky a nevím ,jestli to zvládnu.“
„Určitě to dáš, věřím ti na 100%. Čau. J“
„Dobře, tak se měj, Ahoj.
Večer jsem neměla co na práci, jen jsem si pročetla dějepis a šla brzy spát. Ráno jsem se probudila, koukla z okna ven a… sněží!
„Sakra, to moje conversky nepřežijou“ pomyslela jsem si v duchu, ale nezbývalo mi nic víc, než na autobus a do školy dojít jen v nich, protože loňský zimní boty jsem vyhodila, už byly prasklý a na jaře do nich teklo.
První hodinu jsme měli dějepis, jak jinak než s P(r)outníkem. Pořád nechápu, jak ten člověk může mít aprobaci na dva sobě protikladný předměty.
Proutník tentokrát zkoušel na gotickej sloh a po Viki nevěděl koho zkoušet. Porozhlížel se po třídě a zrak mu zůstal viset na Matějovi s Kryštofem. Nějak se tam pošťuchovali a tak že je vyvolá oba.
„Další ze zúčastněných v kauze gotika – Matěj!“
„Néé, já to neumím, nešlo by to příště? “
Zkoušel ještě Matěj Poutníka uprosit.
„Ne. To by rozhodně nešlo. Už jsem to řekl, tak pojď k tabuli a nezkoušej se bránit. Mám mozek a nebojím se ho použít.“
Prohlásil se smíchem P(r)outník.
Další hodinu jsme měli biochemický laborky s profesorkou Nolanovou. Je mladá, hodná, ale špatně slyší a občas jí dost potrápíme, třeba při našich referátech.
Jednou když měly holky referát na prvky, tak tam bylo několik nesrozumitelných slov.
„Co to tam máš, tomu nerozumím ani já?“
Zeptala se Nolanová Šárky.
„Nic, nic, to je jen nějakej druh slitiny.“
Snažila se to zakecat Šárka
„Aha, no tak to do příště najdi, protože chci vědět, co to je.“
„Asi máte nějaký nedostatky co?“ zasmála se Šárka
To už profesorka nevnímala.
„Hej! Nedělejte tady binec, kdo to má po vás uklízet. Nekreslete na lavice.“
„Uklízečka, kdo jinej.“
Ozvalo se odněkud ze zadu.
„Nemůžete mi přidělávat práci. Já to tady pak dlouho do večera drhnu z těch lavic.“
„Dostáváte příplatky za úklid? “
Zeptala se Gabča od počítače, kde promítala prezentaci o mědi. Třída se zasmála, protože tohle bylo už příliš.
S profesorem Zajíčkem – Zájou, jak jsme mu říkali my všichni, jsme probírali, jaké si budem vybírat semináře a cvičili jsme si jazykové rozbory. Kuba šel smazat tabuli, a když se u tabule míjel se Zájou, dal mu jí do ruky. Kuba šel rozebírat na tabuli větu, jenže Zája se mu houbou omylem dotkl jeho modré košile.
„Jste mi zamazal košili.“
„Já ti zamažu obličej tyo. Jestli nezačneš dělat rozbor a nepřestaneš zbytečně kecat.“
„Dobře, dobře.“
Nakonec měl Kuba do dvou minut rozbor hotový. Najednou se ozvala Linda.
„Sněží! Ono sněží!“
Celá třída v počtu několika desítek lidí se nahrnula k oknu. Chumelí se, chumelí!
Do týdne napadlo tolik sněhu, že kolem školy jezdilo několikrát denně prohrnovací auto. Snad to vypadá, že i Vánoce budou na sněhu. Stmívá se dřív, mrňouskové se válí ve sněhu.
Jednou před Vánoci jsme měli matiku a rýsovali jsme trojúhelník. P(r)outník dal Ádě vybrat jaký si zvolí body. Základna o délce šesti centimetrů se jmenovala EK. Když Áďa dorýsovala vrchol toho vysokého trojúhelníku, P (r)outník prohlásil:
„A když ten vrchol pojmenuješ G, dostaneš EKG, tak ho změř. – Jeho úhel.“
Dodal po chvíli. Naštěstí zazvonilo, a tak jsme končili.
Za týden mi psal Adam, že už jsou lístky na Bubble školní ples, tak jestli je má zamluvit. Zatím jsem souhlasila, jen nevím, jak to dopadne. Tak jsem mu napsala, jestli nechce o víkendu na Šlus-kopec zalyžovat si a pak že ho zvu na čaj. Souhlasil. V sobotu hned ráno jsme jeli svozem. Šlusák byl dost blízko. Koupili jsme permice na vlek a vyjeli nahoru.
„Tak co? Jedem dolů?
„ Já nevím, mám trochu strach, na lyžích jsem se učila před dvěma lety. Jezdíme sem sice často, ale nejsem si jistá, jestli to napoprvé sjedu bez pádu.“
„No tak spadneš, no a co? Dole tě kdyžtak najdu.“
Usmál se Adam, a vyjeli jsme. Perfektně jsem to zvládla. Večer jsme odjeli zas domů a Adam mě ještě odvezl. V autě jsme pak debatovali, co příští rok a Jáchymem a Adam mi slíbil, že už nic nebude na mě zkoušet.
„Hele Anet? Jak to vidíš s Jáchymem.“
„No rozhodně přes svátky abstinovat nebude, to je jasný. Jak ho zvládnout, neublížit mu, ale zpacifikovat ho? To je otázka.“
„Hele, kdyžtak zaskajpujem přes Vánoce.“
„Super! To beru.“
Adam mě vysadil před domem, já mu zamávala a šla domů. Psala jsem si seznam dárků, co musím koupit a tak. Najednou mi zvoní mobil. Neznámé číslo.
„Prosím.“
„Anet? Seš to ty? Tady Kuba. Mám nový číslo, to za prvý. A za druhý nevím, co máme za úkol z němčiny.“
„No, moment, kouknu do poznámek, jo? Tak je to strana 120, cvičení 8.“
„Super. Dík. Hele a co příští týden, půjdeme teda bruslit?“
„Netuším, zkus se zeptat Davida. Hraje přece hokej, tento vědět bude, kdy je za staďáku volno.“
„Ok, zeptám se. Dík moc Anet“
Týden před Vánoci jsme šli bruslit a poslední den jsme hráli hry a koukali na filmy. Před školou jsme se stačili pěkně zřídit a pak už nám začali zimní prázdniny. ŠŤASTNÝ A VESELÝ VÁNOCE!
Jak to bude s Jáchymem dál? Jak bude vycházet Aneta s Adamem? Dozvíte se v lednu! Letos Bublinovka nekončí a tak mi můžete vaše hlášky a náměty, které bych mohla použít poslat na mail : ivanka97@seznam.cz
Předem děkuju J
2024 ©