Bublinová třída VI. - Není bublina jako bublina...

Napsal Iven (») v pondělí 4. 11. 2013 v kategorii Příběhy a povídky, přečteno: 728×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online521918-356791657758743-725575861-n.jpg

Bublinová třída – Není bublina jako bublina…

6.Díl – Tabule, rybička a plán,jak zrušit dýchánek

 

Zase jsem se hluboce podívala na Adama, který mi před malou chvílí řekl, že je na kluky. Snažila jsem se tvářit jako by se nechumelilo. Bylo mi Adama popravdě upřímně líto, ale zároveň jsem mu to přála, jen jsem se bála reakce ostatních

„Tak povídej, jak se to stalo? O co přesně jde?“

„No Anet všechno to začalo, když jsem tě ještě neznal. Když jsem byl v prváku skamarádil se s jedním o rok starším klukem. No a trávili jsme spolu dost času, chodili hrát fotbal, hráli na PlayStationu různý hry. Dokonce i naši rodiče se skamarádili. Když jsme se viděli, vždycky jsme se objali jako kámoši, poplácali si po zádech, jenže já se pak začal bát, že k němu cítím něco víc. Pak byly vaše přijímačky a já jsem chtěl dostat šanci u nějaký holky, chtěl jsem být jako ostatní. Mít holku a zažívat všechny ty krásný věci. Tak se přiznávám, naschvál jsem se motal kolem míst, kudy jste chodili na přijímačky. Pak jsem tě uviděl a naschvál do tebe narazil.“

„Ty seš trdlo, viď?“  

A usmála jsem se na Adama tak, aby si byl jistý, že mu skutečně chci pomoct a naslouchám mu.

„Ne, nejsem!“ 

Udělal mě tak známý úšklebek a kamarádsky do mě šťouchnul.

„No, a když ses semnou začala bavit, měl jsem napůl vyhráno. Pak jsem se tě snažil dostat, což jsi asi poznala na tom plese. Sahal jsem na tebe a mačkal se k tobě proto, že jsem chtěl vědět, jestli to se mnou něco udělá. Pak jsem se cítil hrozně, tys mě ignorovala a po tý rvačce s Kubou od tebe ze třídy jsem myslel, že to bude jen a jen horší. Vím, že tě bránil a já byl opilý, ale chtěl jsem zapomenout, pak když jsem vás s Kubou potkal, chtěl jsem s tebou naposledy mluvit. Prázdniny to změnili, všechno jsem změnil, začal na sobě makat a na tom Lipně to bylo pro mě fantastický.“

„Aha… i mě mrzí to, že jsem byla vůči tobě tak zlá a nepřístupná. Víš, jsem v tomhle trochu naivní. Pořád si myslím, že mě nikdo chtít nebude, není o co stát. Nechtěla bych se zklamat, a proto jsem taková. Myslela jsem, že mě tohle nemůže potkat. Adame? Řekneš mi kdo to je?“

„No rád bych, ale chtěl bych se ho zeptat, jestli bude souhlasit. Teď to bude asi trochu těžký, jsme ne zrovna moc velkoměsto.“

„Dobře, budu to respektovat, nikomu ani muk.“

Adam mě ještě doprovodil na autobus. Z tohohle odpoledne jsem měla fakt dobrej pocit, bylo mi jedno, že je jiný. Je to kámoš Adam a já ho tak beru. Navíc, vyhovuje mi to, občas má i Adam svoje chvilky, vzpomínám si, když jsem s ním byla jednou nakupovat. Vyplácí se to, mít kamaráda jinak orientovanýho, víte, že vám neublíží.

Další měsíc jsem měla několik projektů do školy a nějaký zařizování, takže kamarádi a všechno ostatní šlo stranou, ale i přesto všechno jsme se dokázali hodně zasmát.

Všechno listí už opadalo a ve škole je smrtka. Všichni klepem kosu jak na Sibiři. Jednou o češtině při mazání tabule, kterou mazala Viki, se bylo zas čemu smát. Namočila houbu a začala od pravého křídla tabule. Profesor Zajíček, kterému jsme říkali Zája, ačkoliv mu bylo přes padesát, ukázal na střed tabule a řekl:

„Tady odtud mazej tu tabuli!“

A Viki suše prohlásila:

„Jo, za chvíli, až se tam dostanu.“

Zdálo se mi, že Zája tohle přeslechl, naštěstí.

Zája s námi taky rád vtipkoval, i když vzhledově vypadal na mrzouta, který ze svého světa nevylézá. Jednou, když Bára dělala na tabuli větný rozbor, Zája chodil po třídě, jen tak nevědomky vytáhl z kapsy nůž – rybičku. Když Barča dopisovala poslední větné členy, ze zadu se ozval Zája:

„Jestli to budeš mít špatně, mám rybičku a nebojím se jí použít!“

Zája takový blázen nebyl, takže jsme se bát nemuseli, maximálně po nás házel houbu a to k našemu štěstí jen suchou. Třída se zasmála.

Po češtině následovala matika s P(r)outníkem. Je to ten nejlepší třídní. Začali jsme probírat geometrii. Proutník se nám snažil “představit“ učebnici, se kterou budeme pracovat.

„Ačkoliv je tahle knížka z roku XY… tak tyhle základy už byly známy v Egyptě před několika tisíci let. Tyhle pravidla a zákony stanovil jistý Euklides.“

„A příjmení?“

Zeptal se Miki. Tímhle Proutníka dostal na plný čáře. Třískali jsme se smíchy o lavice a možná to bylo slyšet až v ředitelně.

Rozvážně se podíval na kluky, který před ním brebentili a dohadovali se, kam půjdou po škole.

„ Co vy dva tady, řešte radši, jak mi tady narýsujete za několik hodin krásnej trojúhelník, nebo deltoid.“

O týden později byl skutečně Tom u tabule a nakreslil na tabuli deltoid v podobě klasického papírového draka.

„ Mladíku, ty deltoidy bys měl kreslit radši na ležato “ ozval se Proutník.

„Jenže mně se to líbí takhle!“ odpověděl Tom.

„Dobrá, dobrá, ale dej pozor, aby z toho pak při písemce nevynikl nějaký jiný prapodivný přisprostlý obrázek, až do něj budeš kreslit úhlopříčky.“

Třída se zas smála, protože každému bylo jasné, co tím bylo myšleno.

Občas se stává, že je třeba pomoct a vydat oběti.  Letos mě Jáchym silně vytáčí. Letos ho mám povětšinou někde kolem. Vyhýbám se a radši chodím za Tess a Vendy do vedlejší třídy. Mám je ráda a vždycky něco pořešíme. Když jsem si loni, než k nám Jáchym nastoupil, myslela, že bude mít něco podobnýho s tím hercem Rašilovem, když má stejný příjmení, řekla bych, že to bylo trochu naivní. Jednou o přestávce za mnou přišla Linda.

„Můžu s tebou mluvit?“ 

Zeptala se, jako kdyby ze mě šel strach. Nejsem boss, nejsem nic, jen její spolužačka. Usmála jsem se na ni.

„Jasně, že můžeš, proč bys nemohla? O co jde, povídej?“

„Dobře… ehm no… Jde o Kryštofa.“

„Co-o? Já…, jen ho mám na starost, přilepil se na mě a jen mu z dobrý vůle pomáhám s úkolama?“

„Ne, uklidni se, jen vím, že spolu trávíte dost času a já bych od tebe potřebovala pomoct.“

„Tak už se vymáčkni!“

„Dobře, víš Kryštof se mi trochu líbí, jen nevím, jak se s ním začít bavit.“

„Víš co?  Zatím buď klidná, já něco vymyslím.

Kudla, do prkenný vohrady, proč já všechno každýmu slíbím, že já se na všechno nevybodnu rovnou! Vlastně ani nevím, proč víc vycházím s klukama než s holkama. Většina kluků jsou hrozný flegmouši a je jim většina věcí jedno, teda ne v případě, kdy se jim líbí nějaká holka. To si na sobě nechávají dost záležet.  Mám svoje náladový období, už zas. Nejradši bych se zavřela do skříně a odletěla do Narnie. V některých dnech se Jáchym a spol totiž baví “čórkováním“ věcí, případně psaní vzkazů na tabuli. To je potom radosti, když to vidí někdo z profesorů naší Bublinovky. Jednou tam bylo:

David a Ondra chtějí mít děti, ale Ondra je mít nemůže.

 To zas bylo radosti, jak na Starém bělidle, když na to Nitka při dějepisu narazil.

Odpoledne ve čtyři jsem vyšla ze školy a seděla na zídce. Před několika dny byla zima a teď to zas vypadalo, jak kdyby mělo být dědkovo léto.  Babí léto bylo v září, pak se ochladilo a nikdo nečekal, že by ještě mohlo pár paprsků někoho obšťastnit. Zavřela jsem na chvilku oči a vystavila obličej posledním teplým paprskům. Po chvíli se přede mnou zatemnilo. Říkám si, kruci, co to? Je snad zatmění slunce nebo konec světa? Otevřu oči a přede mnou stojí jak jinak než Adam. Jeho nadšení je znát už od pohledu.

„Copak se děje?“

„No, nic… jen jsem rád, že tě vidím, co s tebou bylo? Ve škole jsem tě dlouho neviděl.“

„Já do školy chodím “za každého počasí“ mě nezastaví ani meteorit, vždyť to víš. Měla jsem spoustu písemek, jeden projekt, kreslila jsem zátiší jedný kamarádce, která chodí na grafičku.“

„Jo aha, tak to jo. Máš čas? Chtěl bych s tebou mluvit.“

Koukla jsem na mobil. Na displeji bylo 16:17.

„No dobře, ale jenom půl hoďky, pak jedu domů. Povídej, co máš na srdci. A sedni vedle mě, ať nevyneseš spaní“

„Kam bych to podle tebe měl vynášet? Do New York Times?

Podíval se s čistým nadějným úsměvem na mě a vyhoupl se na zídku. Odkašlal si a začal vyprávět.

„No… ehm. Víš, že Jáchym pije? A to dost. Jednopu jsem ho viděl, jak má na záchodech schovanou flašku Absintha, což je fakt tvrdej alkohol. Nevím, proč to tam má, ale pro srandu určitě ne.“

„Máš pravdu. Jednou jsem z něj něco cítila. Jako abstinent poznám, co mi prostě nevoní. Vymlouval se na žvýkačku, aby mohl dělat bubliny. Ha ha, na to mu tak skočím. Mohl bys mi tu flašku přinést? Nevím, třeba zítra. Volnou máme stejně. Tedy, pokud jí náš Žvejka nebude potřebovat pro lepší náladu.“

„Dobře, pokusím se o to a něco vymyslíme.“

Tohle byl konečně ten Adam, kterýho jsem znala. Vtipálek, koumák, prostě kámoš do nepohody. V tu chvíli mi začal zvonit budík, který signalizoval, že za čtyři minuty už musím jít.

„Hej Anet? Co to máš za vyzvánění? To je pěkná písnička.“

„ To je Damien Rice – 9 crimes. Tahle písnička mi vždycky připomene něco hezkýho. Nebo třeba  Good Riddance od Green Dayů a Numb od Linkinů i když jsou starší. Teď některý z těhle tří poslouchám pořád dokola.“

„Znám je. Určitě si je pustím. Jo, a abych nezapomněl…“

V tu chvíli mi zapípala esemeska od mamky.

Kde se couras, nebudu na tebe cekat vecne.

A makni si, at jsme doma do tmy.

 Podívala jsem se na Adama a smutně mu oznámila, že mamka je naštvaná a já budu muset jít.

„Ale počkej, je to důležitý, už ti můžu říct, kdo je můj přítel.“

„Dobře, ale šup, ať nemusím šlapat ty míle pěšky.“

„Dobře, je to…“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Líbí se vám Bublinová třída?
(5 hlasů) 62,5 %Ano
(3 hlasů) 37,5 %Ne

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a třináct