Bublinová třída – Není bublina jako bublina…
5.díl
Začal druhák – nová vzpruha, pruda nebo překvápko?
Ahojky, pro ty, co by nevěděli, jsem Aneta, bude mi 17 a minulý školní rok jsem úspěšně skončila prvák naší Bublinové třídy. Mám tu spoustu kámošů, máme skvělou partu a profesoři nás taky netrápí. I když… loni to byl trochu zmatek, už jen kvůli tomu, že se kamarádím s Adamem, který se mi snažil nabídnout vztah poněkud nekorektním způsobem. Je to fajn kluk, nevadí mi a mám ho ráda, ale já… asi mám radši Kubu ze třídy. Nechci prožívat lovestory jako z filmu, ani nestojím o drama a intriky, to ne… Jen chci zvládnout Bublinovku a dostat se na vysněnou vejšku. Baví mě hudba, a naše třída zbožňuje žvýkačky.
Jo! Překvapivě začal druhák. Prázdniny jsem si užila. Byli jsme s našima na Rhodu, na chatě, chodila jsem na různý akcičky, prostě fakt lehárko.
První den školy byl docela fajn, i když… přišli jsme o naši krásně vytopenou třídu, teď máme takovou zašoupnutou, ale zas prostornou místnost, který se ale třída říkat nedá. Je to podle většiny buď mrazák, nebo e-e budka. Máme tam ale jednu vychytávku. Pamatujete na takový ty barevný koberce ze školky? Ano, máme tam jeden, dokonce takovej ten s tou silnicí. Hned první týden jsme si mohli hrát, byla to sranda. Jsem zvědavá tak jako všichni ostatní a tak uvítávám nové věci. Noví bublináči - prváci nevypadají vůbec tak jako my loni, nejsou vůbec vyplašení a zdají se mi až moc suverénní. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. Kromě nových bublináčů, kteří přišli, staří absolventi odešli a na jejich post nastoupili lonští třeťáci mezi kterými je i Robin, je to takovej playboy, Adamův kámoš, kterej mu pomohl dovést ho v opilosti domů, po rvačce s Kubou, který mě bránil.
Co se změn týče, změnili jsme taky několik profesorů. Máme nového dějepisáře,
P (r)outník nás už asi nestíhal a hlavně má absolventy, takže by toho měl hodně. Jmenuje se Mikeš, takže mu všichni říkají Kocourek. Jedna polovina změnila angličtináře. Ještě, že nám zůstal profesor Diblík. A na počítače jsme dostali profesorku Nitkovou. Jako nitka teda chudák nevypadá a všichni jí říkají Řemen. Chudáci.
Naštěstí “Kocourek“ vypadá na to, že se s ním fakt nudit nebudem. Třetí hodinu historie rozdělával mapu, aby nám zopakoval učivo loňska a všiml si toho našeho “velmi nenápadného koberečku“ s autíčky, který si kluci přinesli. Když se na to kouknul, prohlásil:
„Tak doufám, že jste si své vozy pečlivě zabrzdili a zaparkovali a nehodlají mě přejet.“
Bylo to taková milá směšná a nevinná hláška. Jasně, že jsme se nasmáli i jinde.
Diblík si i přes jeho pivní mozol vyšel na túru do Tater, ale zvrtnul si kotník, takže chodil začátkem roku s berlemi a ortézou na noze. Omluvil se, a z jeho profesorského křesla si vyhoupl nohu nahoru, aby se mu nepřekrvovala a řekl: „Áááh, to je úleva. Úplně cítím, jak mi to teče zpátky dolů.“ Diblíkův ne příliš častý humor je fakt skvělej, dokáže prostě zaperlit.
Nebo třeba Botanika. Profesorka Nolanová, kterou máme i na chemii nám vyprávěla o opylování vyšších rostlin. Přežblepty se dějí.
„Myslím, že zrovna loni byl ten rok, kdy se stromy opylují a všude jsou žlutá mračna. A nejlepší pak je, když do toho vlezete a máte alergii na plyn.“
Říkám si proč ne. Mít alergii na plyn, tak se prostě projdu lesem, zežloutnu a budu spát jak nemluvně.
Nejvíc mě dostalo, když jsme trávili my všichni z našeho ročníku čtyři dny na takovém přírodním poznávacím kurzu. Bydleli jsme v chatkách a Natka fakt perlila. Mluvila totiž ze spaní a její větu, po které jsme s Gábi dostaly záchvat smíchu, se nedá zapomenout. „ Ten účes je fakt super, nechceš projít elektřinou?“ Nevěřila nám, když jsme jí to ráno vyprávěli, ale obě víme, že to řekla. Při cestě domů už několika lidem nebylo nejlíp, chytli jsme totiž zimu jak na krchově a tak jsme většinu kapesného utratili za čaj a kafe z automatu. Třešinkou na dortu byl den po návratu, kdy někteří dospávali, případně vystonávali nachlazení a Diblík se nás o angličtině zeptal, v kolik jsme dorazili. Áďa řekla, že až kolem půl desátý, že vlaky měli zpoždění. Díblík na to:
„ No a kdo za to může? Vždyť to na vás vidím, že se couráte i po chodbách jak šneci!“
„No Český dráhy, kdo jinej!“ ozval se Kuba.
Třída se zasmála, i když to byla vážně pravda. Začali jsme fakt dobře, jen… Když jsem se potkala s Adamem na chodbě ve škole. Jen jsme si koukli do očí, naprosto bezeslov. Asi mu zkusím napsat esemesku.
Ahoj, tady Anet, jak sis uzil prazdniny.
Ja docela v pohode, muzem se sejit az skoncis ?
Chtela bych pokecat, zajdem na kafe.
Zítra ve tri pred skolou. Pocitej se mnou. A.
Jo! Odeslat a jen čekat, co napíše. Ani pět minut neuběhlo a přišla mi odpověď :
Ahoj, uzil jsem si to moc.
Jasne, budu tam. Tesim se na tebe.
Budu ti vypravet. Adam
Skvělý! Řekla jsem si, ale něco mi na to nehrálo. Mám takovej šestej smysl a poznám to i přes esemesku, jak se kdo cítí. Adam vypadal fakt spokojeně. Ne, že bych mu to nepřála, přeju mu to. Jsem ráda, že se z toho dostal. Chci pro něj být kámoškou, nic víc. On se pokoušel o vztah, což mi v tu dobu nesedlo. Měla jsem mráz v zádech.
V pondělí stál Adam před školou a už z dálky se na mě usmíval. Objala jsem to tak, jak jsem to dělala vždycky, ale ucuknul.
„Děje se něco? “ zeptala jsem se vážně.
„Ne nic, všechno je v největším pořádku.“
Odpověděl mi tónem hlasu, který jsem u něj nikdy předtím neznala.
Byl to hlas zajíknutého malého kluka v obavách, že ho zmlátí starší spolužák, protože řekl jeho ségře, že se mu nelíbí její Barbie.
„Tak jdeme?“
„Ehm…, no jasně, že váháš.“
Vyrazili jsme spolu do naší oblíbené kavárny. Adam si objednal Lattéčko, já Cappucino. Jenže to mi na tom všem přestávalo hrát ještě víc. Latté si Adam dával vždycky jen v důležitých situacích a krizových případech. Důležitě jsem nakrčila čelo.
„Tak jak bylo, nemáš něco na srdci? Proč jsme se vlastně neobjali? “
„ Nebudeme předbíhat, všechno ti postupně povím.“
„No dobře, tak už mě nenapínej! “
Je fakt, že napnutá už jsem byla jako struna a bylo toho dost. Už ta esemeska mě uvedla do nervozity, přestože se tvářila jakoby nic.
„ Takže, moje prázdniny, no ehm… Zajímavý. Byl jsem na Lipně, v Chorvatsku a na chatě v Krkonoších, bylo to úžasný. Sjelo se tam pár rodin dohromady. Fakt byla sranda, jedli jsme grilovaný maso, topinky s česnekem, pili víno, colu a džus. Hrálo se tam na kytaru, koukali jsme na hvězdy a počítali, kolik jich spadne.“
„Taky jsem se koukala na hvězdy. Přál sis něco? “
„No, přál a o to právě jde…“
Adam se na chvilku odmlčel, koukal do prázdna, napil se, zhluboka nadechnul…
„ Přeju si, abys mě pochopila, PROSÍM!
Adamův hlas zněl dost naléhavě, jako by měl poslední dny života.
„Povídej, naslouchám ti, ať to bude cokoliv. Víš přece, že i přes to nedorozumění, co se stalo loni jsem tvoje kamarádka a nikdy se tě nevzdám, seš kámoš za všechny prachy.“
„Anet, teď mě za kámošku můžeš klidně brát. Přes prázdniny jsem dost přemýšlel a došel k tomu, že tě nemůžu nikam tlačit. Ještě se asi necítíš dost připravená na něco, jako je vztah.“
„Adame, já… taky přemýšlela. Dělala jsem chybu, ale tys to pochopil. Děkuju! Neměla jsem se k tobě chovat tak chladně a měla jsem ti to vysvětlit na začátku.“
„Teď je to jiný.“
„Jak myslíš jiný? Teď mi to nějak nedochází, ty s někým chodíš? Je hezká? Má tě ráda? Kdes jí poznal? Klidně se mi můžeš svěřit“
„Ach, Anet… je to těžší, než si myslíš. Ani nevím, jak to chceš slyšet. Chceš pohádku? Realitu? Nebo něco jako příběh ze sitcomu?“
„Chci realitu, ať je sebepohádkovější, sebehorší, ať je jakákoliv.“
„Dobře…“
Adam si zhluboka odkašlal a začal se mi zpovídat.
„Takže, bylo to tak… Jeden večer, když jsme byli na tom Lipně a já se šel projít, potkal jsem tam na břehu sedět jednu osobu. Ta osoba byla hrozně nešťastná a já tomu člověku pomohl. Povídali jsme si celou noc a šli spát až k ránu. Bylo to hmm no… fajn. Pak jsme spolu strávili ještě celý týden. Myslím, že tu osobu miluju. Máme na sebe číslo. Voláme si, píšeme, a přesto jsme si na blízku. Říkám to až teď a budeš to vědět jen ty. Prosím, neřekni to nikomu.“
„Slibuju! Kdo je to? Znám jí?“
„Anet, já… jsem na kluky.“
„Co-o? Jakto?“
V tu chvíli, jsem nechápala vůbec nic. Slyšela jsem jen nekonečný ticho. Složila jsem si obličej do dlaní. Bylo mi divně… můj nejlepší kámoš má kluka… Ne, to nemůže být možný, to ne!
2024 ©