Bublinová třída - Není bublina, jako bublina IX.

•Bublinová třída – Není bublina jako bublina…•

9.Díl – B.A.F.,křeček, dospělost a to, co nikdo nečekal

Užívej každého dne naplno, nikdy nevíš, který bude tvůj poslední…

„Prosím?... Jé, to seš ty?“

Právě mi volala Áďa, jestli bych jí nepomohla se slohem. Téma bylo: Dospělost začíná když… a měla to být úvaha. Sloh mi nikdy problém nedělal a jak jsem kývla, že druhý den po škole jí pomůžu.

Sotva jsem mobil položila na noční stolek k posteli, usnula jsem a spala jak medvěd během zimního spánku.

Ráno jsem do sebe ve škole kopla teplý kafe z automatu, abych se probrala. První hodinu matika a naštěstí jen rýsování J to můžu. P(r)outník vysvětloval novou látku – otáčení bodu, úsečky podle nějakýho určitýho úhlu. Na chvilku nedávám pozor a my probíráme hodiny a posuny času. Ve třídě kde jsme byli, je přehozenej ciferník a jdou „pozpátku“. No a pak jen tak Poutník nahodí:

„Stejně jste všichni na těch mobilech a počítačích, dyť je zbytečný mít na hodinách nějaký čísla, dyť by se mohlo dělat všechno ve dvojkový soustavě.“

„Why not!…“ pomyslela jsem si tiše, stačila mi loňská informatika a matika, kdo se má soustředit na jedničky a nuly. Miky zvednul hlavu a zeptal se:

„A nebylo by blbý, kdyby se třeba letopočty psaly 11101010001?“

„No vidíš to. To by bylo třeba jako v Terminátorovi, jak tam běhali na těch displejích ty čísla a pak když se na to chvilku zadíváš tak to tam možná i uvidíš ten rok. Ale co zbytečný čísla ale hodiny, v tom je zmatek třeba ten blbej americkej čas jak tam mají to AM a PM, to je systém na “houby s voctem“.

Poznamenal s posměšným výrazem na tváři Poutník, který nejspíš brzy půjde do důchodu, třeba ho ještě ukecáme, ani neznáme důvod jeho odchodu. Začalo se to prostě jen tak povídat mezi všema z Bublinovky.

Tak Lenko, načrtni nám čtyřúhelník a vyznač úhlopříčky… Když Lenka čtyřúhelník následně popisovala, zvolila úhel BAF

„Úhel BAF a já jsem z toho paf.“ poznamenal David ze zadní lavice.

„Co ti na tom nesedí“

„Všechno! Já chci spát a ne sedět a ještě tady na svoje rýsovací potřeby dělat BAF“

„Ony se ty potřeby leknou a utečou tak jako od Báry, že? No vidím to až sem, tak starej nejsem, abych neviděl dozadu, jak si tam přes uličku házíte kružítkem. Lidi, hlavně si nic neudělejte.“

„A kafe si udělat můžeme? “ ozvala se Áďa

„Mluvím tady o psacích potřebách a vy se mě ptáte na kafe, chtěl bych vidět, jak z matiky budete maturovat. Někdy ty vaše písemky, to je zjev tohleto. Měl jsem dostat k Vánocům takovej ten přístroj, jak tam dáte ten štos písemek a vyjedou z toho ty cancourky a ne tak, jako tady mistr Krápník, kterej nejspíš dostal hodinky a hází tu na Lenku prasátka, že?

     „Cože?“ zvedl Miki hlavu a zašklebil se na Poutníka.

     „No dostal jsi hodinky k vánocům, nebo ne? “

     „Jo-jo, dostal jsem je.“ vykoktal ze sebe Miki

Pak naštěstí zvonilo a tak jsme se sbalili a vypadli k nám do hnízda naší třída ala mrazák. Máme ve třídě křečka, jdu za ním, vždycky ho jdu pohladit pro štěstí na nový týden a jak se ke klícce blížím, neslyším to typické hrabání. Ach ne! Chudák malej, asi nějak nevydržel víkend, nebo spíš tu zimu… O další přestávce ho dojdeme zahrabat na školní pozemek, Miki nebo Áďa pronesou smuteční řeč, pustíme mu Hamster song a budiž mu země lehká.

Po škole pomáhám Ádě se slohem. Snad jí to dobře dopadne…

Dospělost začíná když…

Když už víte, že se pračka sama nevypere, když si musíte sami uklidit nejen pokoj, ale i domov, když už vám nikdo nenapíše omluvenku do práce. To je dospělost. Někdy možná každý pochybuje nad tím, že vyrůst byla ta největší blbost, protože není nic lepšího než rozbité koleno. To byly největší starosti dětství. Teď řešíme to, koho zvolíme, kde budeme pracovat, jaký jména dáme svým dětem, obracíme poslední dvoustovku před výplatou na účtu, nakupujeme velký nákup v supermarketu. Vidíte se v tom? Cítíte se někdy až moc zodpovědní? Až moc dospělí? No ano je to tu. Ale nikde není napsáno, kdy se přesně máme chovat jako dospělí, kdy přesně nastává ta doba, kdy odložíme hračky, zapomeneme na lásky a začneme se stresovat nad daněmi. Kdy přesně? Někdo vidí jako dospělost osmnáctku, jiný se těší na dospělost jako založení rodiny a nového života. Jiný začne být dospělý po vysoké. Vždy jsme ale děti. Máme rodiče, i když nám je padesát …Dospělost - doba, kdy pochopíš, že nehezcí, nehrdinští, nejvýjimeční lidé jsou lidé jako ty. Mám pravdu? Nebo cítíte dospělost jinak? Třeba to za život zjistíme a budeme to moci stihnout ještě předat následujícím potomkům tohoto světa. Tak! Vzhůru do života.

 „Děkuju Anet. Doraz dobře domů“

„Nemáš zač. už půjdu, chci ještě do knihovny.“

Vycházím ze školy, půjdu se ještě projít zasněženým městem a možná si zajdu do čajovny… z knihovny jsem za chvilku zas venku na ulici. Sníh křupe pod nohama a v zóně pro chodce je klid. Jen lampy se začínají pomalu rozžehávat. Vyjdu za park ke křižovatce, abych se dostala na náměstí…

„Ahój! Počkej na mě.!“

Otáčím se a na druhé polovině je Robin, Adamův… teď už víc než kamarád. Běží hrozně rychle, vždyť taky hraje basket a proto dělá dlouhé kroky.

„POZOR Robine! Nééé!“

Slyším brzdy. Vidím Robina lítat vzduchem a dopadat jeho tělo s pleskotem na silnici a v dáli černé Audi, jak ujíždí temným městem pryč, daleko, neznámo kam. Ani jsem nestihla si zapamatovat espézetku… Běžím k Robinovi. Snažím se nasahat tep…Ano! Ještě žije, ale nedýchá. Musím mu pomoct. Teď se mi zdravoťák prostě hodí no… Snažím se Robina rozdýchat a proplesknout. Nic! Neotevírá oči. Tep upadá. Resuscituju ho snad půl hodiny, mezitím jsem ještě stihla zavolat záchranku. Když záchranka přijíždí už je pozdě… Robin nejspíš na následek vnitřního krvácení do hlavy a do břicha zemřel. Vidím jen výraz jeho obličeje, najednou tak temný, ale přesto, jakoby se usmíval. Padnu k jeho tělu, pláču a nevnímám už nic kolem sebe…

„Né, jak se to jen mohlo stát, proč on, PROČ ROBIN?… PROOOČ?! Jak to jen řeknu Adamovi, Robinovým rodičům, jeho spolužákům…“ L

Všechno se následující dny děje tak moc rychle. Mám od doktorky nějaký prášky na otupění. Učím se, funguju, ale jsem jako stroj. Nejednou mi zapípá esemeska:

Ahoj, nemluvila jsi s Robem?

Nebere mi telefon a ve skole nebyl.

Dik za info. A.

 Bože! On o tom ještě neví? Vždyť to jsou už čtyři dny…  Ne, nechci mu to říkat zrovna já, to nejde. Nejsem na to dost připravená. Znovu brečím, ale tentokrát tiše… je hodina. Se slzami v očích jsem Adamovi vyťukala odpověď.

Musim s tebou mluvit

o prestavce v satne pa

Je přestávka. Pevně jsem sevřela Adama v obejmutí… Jsem jediná, kdo to viděl a jediná, kdo to všechno ví. Teda, kromě jeho rodičů, těm to řekla asi policie.

„Stalo se něco?“ ptá se mě nic netušící Adam

„Adame, víš, stala se taková věc, no, nevím, jak ti to mám říct… už to jsou čtyři dny zpátky. Šla jsem do města a tam u té křižovatky na mě někdo volal, otočím se a Robin. Běžel za mnou a… srazilo ho auto, na místě podlehl zraněním, oživovala jsem ho, byla jsem s ním. Nedalo se nic dělat…“

Adam mi padl kolem ramen a pak se sesypal. Omdlel, takže jsem ho musela křísit. Za tři dny měl být pohřeb…

Sešli jsme se tam snad všichni. Adam stále plakal a já ho pod vlivem prášků držela, aby se postavil na nohy a bylo mu líp.  Přišel i Jáchym, kterej Adamovi na plese nadával do buzíků. Zněly písničky jako Mirrors od Timberlakea,Same love od Macklemora, Sail od Awolnationa… Robin byl hodnej kluk, letos by vycházel, chtěl jít na právníka… Šlo by mu to skvěle, protože jeho argumenty byly vždycky věcný. Zbožňoval basket a vždycky se koukal na NBA. Všichni plakali. Každého života je škoda, když nás opustí ty, které máme rádi.

Smrt se nás netýká. Dokud žijeme, smrt není, a když přijde, nejsme už my.

(Polo)Epilog:

 Proutník měsíc na to, co zemřel Robin, z Bublinovky odešel. Nic už ho tam nedrželo a má svoje roky odučený. Adam se stále učí s Anetou na Bublinovce. Aneta má pořád svoje přátele, svoje žvýkačky, zažívá svoje skvělý i stresový dny. Možná je kousek Anety, Adama, Robina, Jáchyma nebo Poutníka v každém z nás…