Bublinová třída IV.

Bublinová třída – Není  bublina jako bublina…

4.díl- Nová šance ?...

Ahoj, tady Adam, pisu z netu.

Jsem v poradku, muzem se sejit az skoncis ?

 Chtel bych se ti omluvit a vysvetlit ti to.

Uz me nebavi trapit nas oba. Ve tri budu pred skolou. A.

     Jen jsem nad jeho rozčtvrcenou esemeskou zakývala hlavou. Nikomu jsem nic neřekla a po škole vypadla ven, co nejrychleji to šlo, aby se o mě nikdo nebál.

 ,, Achjo, tomuhle už se nevyhnu. Dobře to má vymyšlený a ví, v kolik končím. Nevadí, můžu to zkusit s ním promluvit, snad to nebude tak hrozný. Měla bych si ho před prázdkama udobřit, pak vypadnu na dva měsíce pryč a nebudu mít šanci.“

     Za pět tři už jsem stepovala před školou. Za minutu tam byl Adam se šrámem na tváři a z jeho úsměvu byly vidět obavy.

„Ahoj “ pozdravila jsem ho a můj hlas vypadal, jak kdyby zavrzaly nenamazaný dveře u kurníku.

„ Ahojky, tak kam vyrazíme?

„ Můžem na náměstí, je celkem hicáček, zajdem na tříšť a pak si sednem v parku na lavičku a všechno si vysvětlíme. “ Vyšla jsem s Adamem směr stánek se zmrzkou

,,Oká, takže…Opil jsem se, protože jsem se s tím prostě nemohl vyrovnat s tím, že tě nemám, mrzí mě to, co jsem udělal na tom plese, ale seš perfektní holka, vážím si tě, ale budu se snažit to pochopit, když mě odmítneš. Chci pro tebe to nejlepší. Nechtěl jsem ublížit ani tobě, ani tvojí partě ze třídy ani Kubovi.“

Adam mi dal ruku kolem ramen a pohladil mě po rameni. Když ruku sundal, zamrazilo mě v zádech. Vím, jaký je to někoho mít ráda víc než přítele, ale já mívala vždycky tu smůlu, že jsem se zamilovala do toho, ke komu jsem nikdy neměla patřit a tak všechno bylo jen platonicky.

„Adame, já… Mám pocit, že to dohromady dát nemůžem, protože seš skvělej kamarád a nechci tě jako kamaráda ztratit. Určitě najdeš holku, která mi bude o dost víc konkurovat. Promiň.“

Objala jsem ho a utřela mu tu jednu jedinou slzu, která mu tekla po tváři. A to jsem myslela, že kluci jsou mnohem silnější. Ve tváři měl najednou výraz dítěte, kterému někdo vzal pastelku nebo zničil letadýlko. V klidu jsem usrkla jahodovou tříšť, koukla na displej mobilu. Naposled Adama objala, pohladila po tváři a v úplném tichu jsem odešla na autobus jako ranní opar. Netuším, jestli odešel, nebo tam seděl dál a zmoknul, protože z prvního letního parna se spustil liják a v dálce hřměla bouřka.

Doma jsem sedla do křesla a přemýšlela, proč byla moje reakce tak chladná. A vzpomněla jsem si, jak mě hřálo, když jsem byla s Kubou. V hlavě jsem měla zmatek, výčitky svědomí a toužila jsem na nějaký čas zmizet. Proč jsem byla k Adamovi tak krutá? Proč vždycky jen blbě zdrhnu? Proč jsem tak naivně neschopná?  Byl červen a já se na konci prváku budu trápit ještě víc, než když jsem sem měla nastoupit na Bublinovku ? A dost! Obula jsem si svoje Reeboky a šla si zaběhat, nasadila si do sluchátek svižnější písničky a vyrazila. Vzduch byl cítit po dešti, bylo to jako kdybych ani neběžela a když jsem se už za šera vrátila domů, bylo mi tak lehko jako nikdy.

Druhý den jsem šla bezstarostně do školy. Byl začátek června. Přemýšlela jsem jen nad tím, že za pár let budeme vzpomínat na ty časy, kdy to před bublinovou bylo cítit po zavařenejch okurkách, protože střední Škudlilská (Škudlilská, manažerská obchodní…Nazvěte si ji, jak chcete. ) oslavovala absolventy a ti vybírali peníze na život a lili po sobě i našich Bublináčích octový aroma, a to jen proto, že jsou naproti nám. L Blé…

První hodinu byla oblíbená P(r)outníkova matika a potom hned historie, opět s ním. Když příšel do třídy, naše vysmáté obličeje zarazila P(r)outníkova kulhavá chůze s francouzskou holí. Všem, jako by ztuhl úsměv a všichni si vyměnili pohledy. Co to zase dělal? No je to kutil, určitě lezněkde po žebříku. J Proutník ale nezradil, jeho obličej svou image nezměnil a jeho úsměv tady byl pořád.

P(r)outník navrhl, že prý pojedeme celé dvě hodiny v kuse a skončíme dříve. Nevadilo nám to. J Jenže dvouhodinovka je dvouhodinovka a tak k Proutníkově údivu v jeden moment chodila třetina třídy po kouskách na záchod…. Když už se ptaly Valča s Barčou obě dvě najednou, radši je pustil. Samozřejmě, že se celá třída válela smíchy po sešitech. Když se vrátily do třídy Proutník prohlásil :

,, Tak co? Jak to dopadlo ?“  Barča nahodila ten její kouzelnej úsměv, mrkla na Vali obě unisono:

„Prej dobře !“ J

Druhý výbuch smíchu jsme dostali, když Adri přišly asi tři esersky. Proutník  se ze zvědavosti podíval tím směrem, kde mobil zapípal a Adri jen :

 ,, Já se omlouvám, ale vůbec nevím, kdo by mi teď mohl psát? Koukla na displej a Proutník se zeptal:

,, Tak kdo je to?“

,,Kamarád.“ A zezadu se ozvalo :

,,Taky rád, taky rád! “ J

A co našeho Proutníka dorazilo, bylo, když Viki hledala gumičku na náušnici aby jí nespadla. Asi šest, sedm lidí lezlo po třídě po zemi a Proutník, když to zpozoroval s údivem se zeptal:

„ Co  tu hledáte za poklady ? Chcete vytírat třídu nebo tu něco hledáte ? J

,, No, bílý nic“ !   Třída potřetí zaburácela smíchy v základech. J

„ No to je toho, tak to rychle najděte a počítáme dál. “

Jenže co se ještě nestalo. Když byl Ondra u tabule a dopočítával rovnici, ze které mu zbyla jednoduchá mocnina, řekl Proutník :

,, Teď ti tam Ondro vyjde taková krásná rovnička. Tak kolik to bude? “

„No ty kráááso!“

Dnešní mystická hodina matiky měla opravdu inteligenco bublajícího bahna J

Potom si Viki začala nůžkama strouhat gumu, protože bílý nic nenašla. Proutník jen zakroutil hlavou. Vždyť nám bylo 16 a vlastně jsme byli skoro-dospělí a jako skoro-dospěláky nás snad každý bral. Teda až na některé rodiče, kteří se báli o svoje malý holčičky. Ale přece jen jsme ty naše rodiče, který si připadali stále mladí, vždycky ukecali, aby nás pustili.

Po té dvouhodinovce jsme měli psychologii s čerstvě vystudovaným profesorem Tomášem Fukem, ale stejně mu každý říkal – Vejfuk, Tomáš Jedno a podobně …

Jednou, když jsme brali depresi a takový ty blbosti. Dal nám otázku:

„ Děcka, víte kdy je největší počet sebevražd? “

Z povzdálí se ozývalo:

„ O Vánocích! “

„ Na Valentýna! “

„  V září, když se jde do školy! “    

„ Ne, ne, ne. V květnu! Protože je jaro a na každého jde deprese. Příklad - Já jsem nešťastnej, venku je tak krásně a – Pic ho! “

Celá třída se mlátila o lavice. Teď bereme tu výchovnější stránku psychologie a Vejfuk je jaksi trochu víc zapálenej do češtiny no a tak občas ty jeho slova – Už nad tím kroutíme hlavou, někdy se to vážně nedá.

Měli jsme ještě další tři hodiny a pak hurá domů… Vyběhla jsem ze šaten spolu s Kubou, Tomem, Davidem, Matějem a Ondrou, Gabčou, Barčou, Erikou, Peťou, Áďou a Jess, že po škole vyrazíme na fotbalový zápas na staďák. Bylo to hrozně fajn. Naši vyhráli 5:3 J. Pak jsme zašli do baru na colu a džus. Volala mi sestřenka a tak jsem vyběhla ven, abych ji dobře slyšela. Sotva jsem dovolala a chtěla jít zpátky, někdo mi dal obě ruce na ramena. Otočím se. Stál tam Adam. Rozklepaly se mi kolena, nevěděla jsem co říct. Vypadlo ze mě jen:

„ Ahoj, co ty tady? “

„ Viděl jsem jak s někým telefonuješ a tak jsem počkal než skončíš. Dnes jsi před  školou nebyla, čekal jsem na tebe.“

„ Co ode mě potřebuješ? “

„ Chybíš mi, proč jsi včera zmizela? Prosím, můžeme být zase přátelé ? Vezmu to,když odmítneš, ale dej mi šanci! Prosím!“

Vyhrkl Adam a objal mě. Už jsem ten nápor nemohla dál snášet. Kolena se mi podlomily a tak jsem spadla přímo do jeho náruče. Asi po minutě jsem se zvedla a řekla Adamovi, že si to rozmyslím a dám mu vědět. Pohladila jsem Adama po tváři a vyšla zpět nahoru do baru. Sotva jsem přišla, vrhnul se ke mně Kuba s Tomem, ti moji bodyguardi. 

„ Kde jsi byla tak dlouho, to jsi telefonovala cestou domů a zpátky ?

„ Ne, jen jsem měla ještě rozmluvu s…“

Nedopověděla jsem to, protože Tom vyhrkl:

„S Adamem, že jo ? A nestalo se ti nic ?  Co ti chtěl? “

„ Nic kluci, všechno v pohodě, řeknu vám to jindy.“

„ Tak dobře, ale víš, že nás tu máš.“

Dopila jsem džus, koukla na hodinky a….

„Sakra! Já prošvihla poslední autobus“

Kuba se ozval :

„ Nebojíš se motorek? Hodím tě domů jestli chceš?

„Bojím, ale našim volat nechci, zvládnu to. Děkuju“

Rozloučili jsme se s ostatními a vyšli směr garáže, kde měl Kuba svojí motorku. Za chvilku nastartoval, kývnul na mě :

„ Tak naskoč, nebo ti mám ujet ?

„ Ne-e , ale dávej pozor. “

„ Budu. Tak jedem! “

Objala jsem Kubu kolem pasu a vyjel směr můj domov. V klidu jsem si nechala vítr ve vlasech. Byla to taková volnost. Zastavili jsme na semaforech. Dlouho nenaskakovala zelená a Kuba prohlásil :

                „ Tak naskoč ty zelená Bůů! “

Rozesmálo mě to a tak jsem se zasmála skoro u Kubova ucha.

„ Máš hrozně krásnej smích Anet, nedivím se, že tě má Adam pořád rád. “

„ Když myslíš… “

Zbytek cesty už jsme spolu nějak moc nemluvili. Pak jsem se před naším domem s Kubou jen rozloučila, popřála mu hezkej víkend, zamávala mu a šla domů.

Byl pátek a po celém týdnu jsem do postele zalehla brzy, ale spát se mi nechtělo. Přemýšlela jsem, co napíšu Adamovi a tak jsem usnula k půlnoci. Víkend byl fajn a v pondělí jsem šla odpočatá do školy.  Další týden uběhl a já pořád nevěděla, co Adamovi řeknu a jestli dostane novou šanci…

Zbytek června jsem se s ním neviděla, už byl konec roku. Za ten půl rok i přes ten stres jsem známky vylepšila a měla v bublině známek jen čtyři dvojky. J. Nejstarší absolventi zakončili Bublinovku skvěle a absolvovali. Následovala letní párty ve stylu americký garden party, která byla úžasná, mohl přijít ten, kdo chtěl, a bavili se všichni. Nezbývá nic víc, než jim v životě držet palce. Všichni se loučili a před školou byl šrumec…… LÉTO VÍTEJ!