Bublinová třída II.

Bublinová třída – Není  bublina jako bublina …

Díl 2. – Bubble-tanec, aneb jak to bylo dál

„Hej, Anet…“ Slyším ten hlas dost zřetelně. Otáčím se. Je to Adam z druháku. Má pro mě lístky na Bubble-školní ples. Má to být tenhle pátek, těším se. Jdeme s holkama, teda doufám, že některá z nich násilně nezmění plány, takže to snad dopadne v pohodě.

„Jé Adame, dík já na to málem zapomněla.“

„To nevadí, vzpomněl jsem si, že končíte stejně jako my, chtěl jsem ti to donést, ale v šatně už jsi nebyla. To se nestává, vždyť tam jsi skoro vždycky.“řekl Adam a tázavě se na mě podíval.

„Víš já, chtěla jsem vypadnout dřív, než uvidím toho novýho kluka co k nám dneska přišel. Viděl jsi ho už ne?“

„Jo viděl. Slyšel jsem, že se přistěhoval až z Kalamárů Varů. (Karlových Varů, ale ten název pro tohle město z filmu Poslední prázdninyprostě znám.) Rozesmála jsem se.

„Přistěhoval, je divnej, má zvláštní přízvuk.“

„Taky se mi zdá, ale to je fuk ne? Hlavně, že můžeš být mezi svými, nějakej Jáchym ti může být jedno.“ Usměju se na Adama a přikývnu.

Kouknu na displej mobilu. 14:23 a sakra, autobus už nestihnu, jede za 2 minuty.

„Co se stalo“

„To nic, už nestihnu autobus, takže se asi vrátím do šatny.“ Otáčím se směrem ke škole.

„Počkej, snad nepůjdeš mrznout do šatny.“ (Bublinovka je kamenná a tak se dost těžko vytápí.)

„Kam jinam bych měla jít?“

„Pojď, někde posedíme, pokecáme, dlouho jsem tě na chodbě nepotkal, řekneš mi, co tě nového potkalo.“  Přikývnu a jdeme směrem ke kavárně.

Adam je vysoký, modrooký, tmavovlasý a jeho úsměvem roztává snad každá, teda až na mě, jsme jen kámoši. Venku zas sněží.

Dorazili jsme do kavárny a objednali si.

„Tak povídej, co nového? “ Ani nevím kde začít, v hlavě mi to zase šrotuje.(Šrotuje? Co mi tam může šrotovat, to moje nic, ty piliny?)

„Kromě toho, že přišel ten novej tak jsem celkem v pohodě. Bublina známek je v cajku, naše to nepoložilo. Jinak se těším na ten ples. Nic nového.“

„To je fajn. Hele, Anet, chtěl jsem tě o něco poprosit“ Usrknu čaj a kouknu na Adama.

,,Co potřebuješ, když to bude v mých silách, pomůžu“. Adam se ošije.

,,No víš, jde o ten ples, to víš, že se chodí v párech. Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys nešla se mnou?“ (Tyhle Bubble-plesy jsou totiž jako americký, všechno jako z těch filmů.)  Nechápavě se na něj podívám jak kdyby přilít z Marsu.

,,Co? A proč zrovna se mnou? Má o tebe zájem tolik holek.“ Spadl mu úsměv.

 „Jenže, všechny ty holky si myslí, že když s nějakou půjdu na ples, že s nimi chci chodit. Ty jsi ale kámoška, chtěl bych, abys tam se mnou šla zrovna ty.“  Usmál se na mě. Jo, vím, je to Adam, ale já chci pomáhat.

„Dobře půjdu s tebou.“ Oči se mu rozsvítily jako dítěti. 

„Jsi prostě skvělá Anet. Děkuju!“ Usmála jsem se a řekla servírce, že zaplatím.

„Počkej, dnes je to na mě, za to, že jsi vzala tu mojí nabídku.“

„Dobře, děkuju.“ Natáhla jsem na sebe bundu, Adam zaplatil a vyšli jsme ven.

„Adame už budu muset na autobus, měj se hezky.“

„Počkej, co ten ples? V pátek v půl sedmé tě vyzvednu na zastávce.“

„Dobře, tak se měj. Čusíček“ Adam se rozesmál, já se otočila a běžela na autobus.

Zapnula jsem si mp3 a naladila OneRepublic- If I lose myself.  Sakra, pomyslela jsem si, jak to vysvětlím holkám. Okamžitě jsem musela zavolat Gábi, mojí S.O.S kmotřičku. ,,Haló?“ ozvalo se z druhý strany. ,,Ahoj Gábi, potřebuju helfnout. Byla jsem s Adamem, víš kterýho myslím. No a on chce, abych mu dělala doprovod na ten ples, jenže jsem měla jít s vámi. Mám od něj ty lístky pro mě a Šárku. Tobě ho měla dát Týna, nebo ne?“

„Anet, s tím si hlavu nedělej, já ten lístek odmítla, musím k babičce. Klidně s Adamem jdi a užij si to, ještě se domluvíme ve škole.

„Dobře, díky, uvidíme se zítra ahoj.“

„Pá.“

Pozdě večer jsem dorazila domů, celý den za sebou a konečně na zítra vše hotovo. Teď můžu jít konečně v klidu spát.

KONEČNĚ! Je pátek a ohromně se těším na ples. První hodinu zeměpis, no mě snad šlehne. (Šlehne? To jako metla od mixéru? Asi jo.) Proč já musím mít takový blbý úvahy, zrovna když musím vědět kde je obratník Kozoroha a kde Raka, kdy je Afélium a kdy Perihélium? Jáchym přišel k mojí lavici….

        Usmál se na mě a já mu úsměv jen křečovitě oplatila. Nebyla jsem zvyklá se s někým dlouze vybavovat. První co ze mě vypadlo, bylo: ,,Čus, co potřebuješ, neměl by ses radši jít učit? “ V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem neřekla něco horšího, na druhou stranu bych se propadla za to jak to hrozně vyznělo

„Víš, holky říkaly, že ty tady víš o všem co se ve škole děje a já se dozvěděl o tom Bubble - plesu. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mi nemohla sehnat lístek.“  Koukla jsem se na něj, jako kdyby právě vyplul z podlahy. (Vyplul? Vždyť ve třídě je linoleum a na chodbách dlažba. Z podlahy se prostě vyplout nedá, ani kdyby byla plovoucí…). ,

,Hele, já ti ten lístek obstarat nemůžu, protož…“  Hurá, zvoní! Skvěle mi to dopomohlo k tomu, abych mu nemusela vysvětlovat, že mu žádnej lístek prostě shánět NEBUDU! Ani za zlatou bednu limetkových žvýkaček, který tak zbožňuju. Den ubíhal nečekaně rychle.

Škola skončila a já obratně ze šatny utíkám na nádraží. Sotva jsem dorazila domů, už za chvíli zas musím na autobus. Beru si modrý koktejlky a s sebou stříbrný taneční páskovky, který jsem dostala od sestřenice z Austrálie. (Boty od protinožců jsou jako peříčko a perfektně padnou.) Hotovo, můžu vyrazit.

Autobus dojel na nádraží a na Adama musím počkat. Brr… je mi kosa a to je konec března.…Adam už běží, mává na mě a usmívá se jako vždycky. Má modrou kravatu? Fakt, že jo.

„Jak jsi mohl tušit, že budu mít modrý šaty?“

„Já, si to jen tipnul a hlavně máš nádherně modrý oči, určitě jsem tušil, že modrý šaty máš.“ Zbytek cesty jsme spolu moc nemluvili. Věci do šatny a už jdeme nahoru. Vítám se s holkama, škoda, že Gábi chybí. Sedíme u stolu.

Spolužáci a několik ostatních mlaďasů a holek z města zahajují ples předtančením. Ples je nádherný, celý sál je modro-stříbrno-bíle laděný. Tancujeme samostatně Bubble- tanec ( Kroky jsou trochu podobný Makareně, akorát že je to country melodie CottonEyeJoeod Rednexu v podání roztomilýhoAlvina a Chipmunků. Ty filmy jsou fakt krásný a je jedno, jestli jste malý prckové nebo velký ,,puberťáci“). Adam mě vyzval k prvnímu tanci, tancuje se valčík, potom na řadu přichází trochu latiny, je to Rumba a Jive. Adam se mě podezřele snaží držet níž než by měl, pořád mu musím ruku posunovat výš. Hudba dohrála.

„Proč, ses mi snažil dát ruku až na zadek?“ Adam se otočil přímo čelem ke mně a udělal ten nejsmutnější výraz (Myška výraz, jak to pojmenovaly holky,), který na ostatní holky zabírá.

„Ono to bylo poznat?“

„Bylo a dost. Adame děje se s tebou něco?“

„Ne, nic se neděje, nezajdeme na drink, všechno ti to vysvětlím.“

„No dobře.“ Lehce jsem přikývla, objednala si džus.

„Anet, víš, už od toho dne jak jsme se srazili na chodbě, jsi mi přišla jako sympatická holka. Já vím, byly to jen přijímačky a já nevěděl jsem, jestli tě tu uvidím. Pak, když jsem tě tu v září viděl, řekl jsem si, že bych se mohl pokusit se s tebou kamarádit, i když je tu ta teorie, že kamarádství mezi klukem a holkou být nemůže. Líbíš se mi a já…chtěl bych s tebou chodit“ Vypadlo to z něj tak rychle. Adam mě pěkně zaskočil, musela jsem se napít a zhluboka nadechnout, abych to vstřebala, protože mi všechno najednou přišlo tak děsně nespravedlivý, bylo mi do breku a to dost.

„Adame, já s tebou ale chodit nemůžu, co by si pomyslely holky“ vykoktala jsem ze sebe jako malý dítě, když se bojí čerta s Mikulášem. V tu chvíli jsem se cítila hrozně malá a bezbranná.

„Na holky se neohlížej. Řiď se tím, co chceš ty.“ Vzal mě za ruku, zase jsem ucukla.

„Promiň, Adame, všechno si to musím promyslet a vyjasnit. Utekla jsem na záchod se vybrečet. (Jo možná je to jak z filmu od ,,Amíků“, ale já to prostě tak cítila. Bylo mi to všechno jedno.

„Všechno je v háji, všechno je zkažený“ křičela jsem v kabince.

„Jsi v pořádku? “ Někdo mi zaťukal na dveře, podle hlasu to byla Erika. Odemkla jsem kabinku a objala ji. Znovu se mi chtělo brečet a zanedlouho jsem na tváři měla zase slzy jako hrách. Všechno jsem Erice vypověděla, tohle prostě přehnal, jsme kamarádi a holku může mít jakoukoliv jinou. Zbytek večera jsem protancovala se spolužáky od nás nebo od starších Pohodářů a Aktiváčů, po půlnoci tam byl DJ a tak tancujeme každý podle svého, žádný standard. Hrajou Řízky z pejska, (to je oblíbená písnička Báry.) Žijeme len raz od Ega, a další pecky. Ve dvě ráno si beru taxíka a jedu domů.  Bylo toho příliš, potřebuju se vyspat. Celý dalších pár týdnů jsem se Adamovi vyhýbala, co to šlo. Už je konec dubna, všechno se začíná probouzet. Čeká nás brzy léto. Radost z každodenní zábavy s našima Brebentivýma mě ale rychle přešla. Ve středu ráno jsem měla na skříňce přilepenou obálku…