Žiju tu poprvý a nesmím se ptát
Ahojky, je pátek 26.7. a já zase sedím a vyťukávám věty do klávesnice, tak aby alespoň trochu dávaly smysl.
Včera večer jsem se byla projít, – byla jsem nucena se projít - ale sotva jsem vyšla z naší bytovky. Ucítila jsem vůni léta. Bylo ještě dost teplo na to, kolik bylo hodin. Došla jsem na zahradu pro bylinky a na chvilinku si lehla na trávu. Koukala jsem se na vymetené letní nebe a poslouchala zpívající ptáky. Následně jsem se o půl hodinky později vrátila domů a heleme se. Koukám na email. A kouká tam na mě mail, že mi přišel komentář ke článku. Když jsem to dočetla, říkám si … wau. Ten komentář se zdál být docela dost inteligentně napsaný a ať už se za přezdívkou Am! skrývá kdokoliv, díky ti. Jakoby mě to zahřálo u srdce. Něco co skutečně potěší. Z každého komentáře si chci něco vzít a zlepšovat.
Jsou věci, který nikdy nepřekonám. Jsou věci, na který budu vždycky sám.No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání. Žiju, jsem zdráv. Na chvíli bez dobrejch zpráv. Stalo se, stalo a zas může se stát. Žiju tu poprvý a nesmím se ptát, kudy že cesta vede k vysněným cílům, jak neztratit se a nezranit se. – Tak se zpívá v písničce Tomáše Kluse. Obecně si myslím, že na těch textech je kus pravdy a když mám tu pravou náladu tak se ve spoustě písniček i najdu. Občas jen tak ležím v trávě a poslouchám ty písničky. Napadají mě věci, který by mě nenapadly. Je to kolem mě zvláštní svět, říkám si. Spousta lidí druhé ponižuje a ubližuje jim, druhá strana se chce vytratit ze světa. Mezilidské vztahy hýbou světem. Kolik lidí by si chtělo ublížit a nemůže, protože mají rádi na světě alespoň jednu osobu. Někoho, kdo jim za ten život stojí a je to moc dobře. Vždyť kolik lidí pomohlo mě a každý nad tím jen mávne rukou a řekne, že to byla maličkost. Vždycky se snažím všem dát jistotu, že kdykoliv budou mít nějaké problémy, mohou se na mě obrátit. Doufám, že jsem dosti lidem mohla pomoct. Ale to, že pomůžu, je vlastně jen názor a náhled do situace. Člověk se vždycky stejně musí rozhodnout sám. Sám může usoudit, co si vezme k srdci a co ne. Naučila jsem se okolí akceptovat tak, abych neměla problémy. Poslední dobou by se některým lidem, kteří mě znají, mohlo zdát, že před problémy utíkám, seč můžu a mnohdy za to může jen jeden jediný sen, nebo poznámka někoho z okolí.
Poslední dobou si říkám: A DOST! Kolem mě je zamilovaných párů více než dost. Beru to a štěstí jim přeju. Oni mi nevadí, ale ani to nezávidím, není proč závidět. Ale sama se lásce bráním. Nechci si ublížit, zklamat sama sebe. Říká se, že člověk, než je skutečně připraven na vztah musí mít rád sám sebe. Já to vím, ale všechno chci ignorovat. Jsou časy, kdy všechno padá jako bomby. Jsou doby, kdy se cítím tak vyrovnaně. Všechno se rychle mění. Někdy jen tak bez emocí koukám na krásný romantický filmy. Někdy mě rozbrečí, jindy se chvěju a naskakuje mi husí kůže při představě, že se nějaký kluk jen tak dotkne mojí ruky, pohladí mě po tváři… Ne, to se nikdy nestane. Nejsem – nechci být – novodobá popelka. Vždyť princové neexistují. Je jasné, že každá holka si svého „ prince“ chrání, seč jen síly stačí a někdy to vydrží hodně dlouho. Chci utéct lásce, protože vím, že tahle holka, která si nevěří stejně nikoho nezajímá. Chci utéct lásce, protože se nechci hádat a bloudit. Ano, budu mít spoustu známých a kamarádů, ale žádného přítele, jsem si tím jistá a jsem na to připravená. Ve snech vidím svoji budoucnost. Ráno vstávám do práce a večer se vracím domů. Možná se ze mě stane workoholik, ale bude to dobré, především pro mě. Betonuju si své zdi, a byť jen omítka opadne, hned se snažím všechno spravit. Beru vše tak jak je. Ano, snažím se věci ovlivnit, jenže to, když někdo použije můj nápad, poděkuje mi, pochválí mě, beru jako velký zázrak, kterého si vážím víc, než čehokoliv jiného.
Včera jsem trávila večer / (tvůrčí) noc na facebooku a najednou mě to napadne: No do p…(píp). Všichni přidávají svoje krásný letní fotky, jsou opálený a já ani z malička ne…ok ruce nad lokty / víc levou než pravou/ a nohy po kolena (po kraťasy) opálený mám, ale zbytek jak albínek. Říkám si jsem divná, ale možná si za to můžu sama…nenosím tílka, nechodím na koupák. Nosím kraťasy a volnou pánskou košili s rukávy po loket vyhrnutými. Co v tom je? Nelíbí se mi moje ruce, vůbec. To přijde každý léto. Říkám si, že nebudu myslet na tu svojí jizvu a vykašlu se na to, ale ne. Pokaždý stejný. Hlavně aby tu jizvu nikdo neviděl. Nejvíc mi vadí malý děti, který křičí na maminku: „Mamí, co to má ta holka na ruce?“ Vím, ty děti za to nemůžou. Chci pryč, někam daleko. Nebo alespoň to, aby ta jizva zmizela. Nemám tu ruku ráda, ale je moje. Tvoří kousek mě. Můžu jí normálně používat – Díkybohu. Neměla bych se bát, měla bych se na to vykašlat a být sama sebou jako mi říkal kamarád. Jenže já cítím, když sama sebou budu, každý mě vyškrtne za to, že jsem jiná. Ale ne. Jsem to pořád já.
2024 ©