ZETko NA SEDMOU
Zdravím, dnes je 22.12. – neděle. Za chvíli dorazí návštěva. Teď jsem o víkendu uklízela, dodělávala cukroví a dokončovala články pro školní časopis…Uf, je to fakt něco, pořád pobíhat po bytě. Dárky už mám dávno nakoupené, zabalené, takže si už snad budu vychutnávat tu pohodu. Od posledního článku zase uběhl měsíc a taky se toho spousta stalo. Především smrt Paula Walkera a Nelsona Mandely…
Můj facebookový profil 6.12.2013 ►
Lidi...uvědomte si nějaký životní hodnoty. Každá smrt je smrtí pro někoho významnou, ale je rozdíl, pokud jsou jeho činy nebo zaměstnání něčím užitečné – významné ... Mě jméno Paul walker upřímně nic neříká… Nelson Mandela bojoval za práva lidí. Z obyčejného člověka se stal někdo neobyčejný. Rozhodně nemám náhled úplně do toho, co dělal, každopádně prosazovat názory,pomáhatlidem a stanovit a zlepšit práva mi přijde vlivnější a smysluplnější, než rychlé honičky ve vytuněných autech… Každý uzná něco jiného. Všechno je postaveno na tom, jaké životní hodnoty člověk uznává.
Za poslední měsíc se toho stalo víc než dost, ani ne tak ve světě, jako v mém okolí. Jeden aktivní týdne nebo víkend za druhým…Achjo…
Heh…asi si fakt budu muset začít psát co se dělo, děje nebo bude dít, abych mohla něco slušnýho napsat… Ups!.. Jejda… Už je 25.12. -středa asi jsem to všechno trochu zazdila… málo inspirace, člověk se snaží, pomáhá, pořád šůruje a nic z toho! Skončí Vánoce a pak jen začít znovu… Dneska je to snad poprvý, co jsem mohla vidět pohádku a užít si Vánoční ráno
Ale jen na chvilku, pak mě zas něco vyruší… a je to v “kýblu“. Vysmrkat se na to všechno!
Ups! A jejda na třetí je 26.12. – čtvrtek . Jěště za celou tu dobu co píšu se mi nestalo, abych jeden článek psala na třikrát. Absurdní!!!
Ale musím uznat, letošní Vánoce se povedly, i když zase spousta lidí psalo na facebook jak „rádi“ dostali ponožky. Mě je jedno, jestli je dostanu nebo ne,letos každopádně ne.
Posledních několik dní se cítím hmm Zmatená? Nemocná? Zklamaná? Zas chci pryč! Kde je léto? Kde je moje brigáda? Každopádně, kdybych měla popsat některé dny, jak by to asi vypadalo? Ztrapnění, takový to osobní, kdy byste si zahrabali hlavu do písku jako pštros. Znovuobjevení, když si rozumíte s někým a trávíte večery a noci chatováním… (Čalomilovství) Zklamání, taky to osobní, kdy čekáte a nevíte jak to, na co čekáte, dopadne. Zoufalství, takový to, kdy už si nechcete sypat popel na hlavu. Zabavení, kdy ležíte v posteli a nemocní čtete knížku. Zmatení, když víte, jak se všechno táhne neuvěřitelně dlouho Zatracení, když víte, že se vám nikdo neozve… A k tomu spousta toho učení. Proboha! Ano, omlouvám se všem, kdo si nad články chtějí odpočinout, ale všichni ví, jakej já jsem workoholik. Čtenářák. Ten spropadenej čtenářák, ke kterýmu cítím nenávist celý pololetí, protože tam máme x miliard bodů a vypsat tohleto a tamto…
Cítím se naplno unavená, ale vím, že něco musím a něco nesmím. Nesmím se hádat ani žárlit... Nějákým způsobem je to fakt zbytečný.
Něco říkam a něco v sobě dusím,
chci dělat co chci, a ne co musím,
někdo se modlí, někdo topí ve víně,
život je krásnej, i když trochu svině.
Marek Ztracený a Marta Jandová - Káva a sex
Knížka z letošních Vánoc dočtena! Zbožňuju happy - endy, zbožňuju to, že si to můžu představit podle svého… Mám zvláštní způsob hodnocení knížek, knížka mě musí nejméně 3x pobavit, alespoň jednou rozplakat a alespoň jednou donutit nepřestat číst, protože se stane zrovna něco napínavého.
Aspoň jednou bych chtěla zažít něco krásného. A i když se k psaní inspiruji romány, nesnáším povinnou školní četbu, nevěřím na prince na bílém koni, vím, že něco šťastný konec mít musí.
Chci obejmout a vědět, že jsem v bezpečí, chci neplakat, protože trápení za nic nestojí, chci se radovat z toho, co někdy možná dokážu. CHCI!
I to nejkrásnější děvče bude jednou staré a vrásčité . .
I ten nejvíc svalnatý kluk bude mít třeba jednou břicho jako sud . .
Ale uvnitř lidi zůstávají stejní . .
Proto nehledej lásku očima, ale srdcem.
Dej každému dnu šanci, aby se stal nejlepším dnem tvého života.
Všechno jednou skončí dobře, pokud ne, znamená to, že ještě není konec.
Když mi bylo 5, matka mi vždycky říkala, že štěstí je klíč k životu. Když jsem pak později šel do školy, ptali se mě, čím chci být, až vyrostu. Napsal jsem: ŠŤASTNÝ! Řekli mi, že jsem nepochopil otázku. Já jim řekl. Vy jste nepochopili život.
John Lennon
2024 ©