Všední den jako každý jiný? - 2.7.2013

Všední den jako každý jiný? Proč ne? 

Čauky,....Tak nějak přemýšlím, co vám sem napíšu a nicmě nenapadá... Blá, blá blá, myšlenky se převrací v uzlině mozkový....Tyhle dny jsou pro mě dost všední, chtělo by to něco, něco co mě vyburcuje, něco nad čím budu moct přemýšlet, něco zažít....A děje se vůbec něco ? Ano, každej má kecy, jak si maximálně tohle léto užije - párty, opalovačky,jo jasný taky jsem to v minulým zápisku psala, ale postoje se mění, prvních deset dní trávím hlídáním psa mamčinýho kolegy z práce. Je to malej bílej Maltézák. Jmenuje se Tofík, ani nevím proč, rozhodně je to jméno jiný než Berný,Max a podobně (Díky bohu). Už jsem ho nějáký roky předtím hlídala, prostě jen vyvenčit, nakrmit...Je tofajns ním vyrazit na celý odpoledne někam do polí, do lesa, ale všechno má svý meze. Nechci pořád mluvit jen na psa a se svojí ségrou toho teď taky moc nenamluvím, protože buď sleduje Wimbledon, nebo courá venku s kámoškama. Jo, bydlet v zapadákově je někdy kapánek nevýhoda. Když jste ve městě a všichni odjedou k moři je další mínus, ale neva. Člověk si na samotu zvykne. 

Samota a smíšený pocity? Jo, asi tak nějak. Už jste někdo potkali člověka, o kterýho jste nechtěli přijít? Já o lidi nepřicházím, ale občas ty pocity mám. Poslední rok se mnou zamával. Histericky probrečený noci, strach, aby nikdo nejzjistil, že brečím, strach ukázat svou slabost. Už rok si píšu s jedním kámošem. Po prvních čtyřech měsících jsem cítila, že všechno není tak úplně v pořádku. Jeho sympatyčnost, to jakej je ve mě vyvolalo dojem. Brečím, protože o něj nechci přijít. Původně jsem se bála a nechtěla si přiznat, že bych k němu mohla cítit něco víc než ke kamarádovi. Uvidíme se někdy?  Všechno jsou jen úvahy, co by bylo kdyby... Třeba se uvidíme jednou nebo vůbec a já si uvědomuju, že tohle jsem nechtěla. Zakazuju si lásku a city, ale nejde to, bolí to tak moc. Už tolikrát jsme se chtěli vidět a pokaždé to nevyšlo. Jen ho obejmout a popovídat si, vidět jeho úsměv, jeho oči. Nechci toho moc, nebo snad ano ? Už všechno ví, utěšuje mě, že jsem fajn a tak nemám brečet. Jenže být fajn přeci neznamená, že by člověk neměl brečet. Pokaždý jako kdyby mi chtěl slíbit, že si někoho najdu a na něj abych zapomněla. Ne, na něj, na toho skvělýho kluka, kterej mi za ten rok dal alespoň trošičku sebevědomí nezapomenu. Prý jsem se změnila, řekla mamka, ale já se cítím stále stejně jako před rokem, jen jsem o pár zkušeností chytřejší, ale pořád stejná podceňující se holka. Zvyknete si na málo, chcete málo a když pak ani to nedostanete?  Co potom? Má pro něco smysl žít?

Přežila jsem prvák střední a už několikrát mě dojaly kámošky, když mi bylo nejhůř a ony řekly, že tu budou pokaždé, když je budu potřebovat. V tom, případě žít, pro někoho i když je to kamaráka je dost velká věc, budu tu pro ně pokaždé. Slzy štěstí? Ano. Připadáte si tak šťastně a přitom je vám blbý, že jim to, co vám daly nevrátíte. Vždycky jsem to prý údajně byla já, kdo zachraňoval a pomáhal, ale na druhou stranu jsem byla i podlejzačka a svině ? Kdo ví, ti co mě znají si na mě obrázek udělají sami. Vždycky jsem se snažila a snažit budu, aby každý, kdo má ke mě negativní postoj ho změnil alespoň k neutrálu. Nejde mi o moje štěstí, chci mít jen trochu klidu....Možná se nejde zavděčit každému, ale doteď můj styl života spočívá v tom - hlavně nevyčnívat. Ty pocity přetvávají doteď. Časem se smíříte, že děláte víc věcí pro ostatní a spousta lidí vás potřebuje jen když něco chtějí. Jenže pak už vám ta pomoc ostatním přide normální a pak na sebe zapomínáte, jste sami sobě lhostejní, nebo se nenávidíte. Já si zvykla, možná je to dobře, možná špatně, kdo ví ?