Třeba je to nutný…
Ahoj, je 29.7 – poslední pondělí v červenci. No sakra toto letí! Neděje se vlastně vůbec nic.
Je to zas o něco větší pohoda, když se do půl třetí do rána koukáte na film, abyste pochopili, co se s vámi děje. Byla bych schopná na ten film koukat dennodenně. Lidé do deprese padají a zase z ní vstávají a jde to pořád dokola, jenže to vůbec není náplní života, ale depka a malý problém, není důvod k tomu, aby se šel člověk zastřelit. K sakru, proč zas ta sklíčená nálada? Tohle jsou nevysvětlitelný pocity. Možná, že mi dochází, že nic nebude jako dřív. Možná, že někoho opustím, protože čas jde dál. Třeba je to nutný. Třebaže mi ta osoba je dobrým přítelem a zvedla mě ze dna. Bude to bolet, ale možná, až uplyne další dlouhá doba, zapomenu. Jednou pro vždy. Možná mi tu osobu bude stále něco připomínat a já uroním o několik desítek, možná i stovek slz víc, než když jsem s tou osovou byla v kontaktu. Jenže se říká, neopouštěj staré známé pro nové. Ne. Nikdo nový se v mém životě neobjevil. Jen…cítím se tak rozrušená. Potřebuju zaměstnat hlavu, alespoň na to, abych mohla každý večer spát. Místo toho všechno dospávám až odpoledne. Věřím v to, že všechno vyplaví a vyléčí slzy.Teď budu citovat jeden film. Třebaže, se mnou nikdo špatně nezachází, ani se tak necítím. Jen mi ubližuje pocit, že někdy se někdo odcizí natolik, že odloučení je pak bolestivou hračkou. Nemít tak city…všechno by mohlo být jiné. Žádná bolest. NIC.
Citace:
„Proč já i ostatní, co mám rád, si vybíráme ty, kteří s námi špatně zacházejí.“
„Protože přijímáme lásku takovou, jakou si zasloužíme.“
Je na tom pravda? Kde je vůbec smysl všeho, co má přijít, co bude. Nikdo neví.
Četla jsem knížku, kde bylo řečeno, že člověk, než bude mít vztah se musí naučit mít rád sám sebe. Jde to vůbec? Musí to jít. Sebedůvěra a sebeúcta je určitě důležitá, ale nebudu vám tady o tom povídat pohádky, když to sama nedokážu. Ano, člověk sice vztah mít může a vydrží to třeba pět let, ale nebude to tak jak má být. Snažte se si věřit a držet se, i když jsou v životě chvíle, kdy uvažujete nad koncem. Vždyť i momenty, které zažíváme, stojí za to žít
Mraky se honí, začíná být chladněji a ve vzduchu je cítit déšť a první kapky už dopadají na parapet. Možná bych se měla ve velkém loučit, ale neudělám to, protože vím, že mě něco bude nutit zas něco napsat. Někdy příště…
2024 ©