Sama sobě kritická ? - 7.7.2013

Sama sobě kritická?

Ahoj, je 7.7 – neděle. Další den všeobecný depky a mám chuť se zkritizovat do poslední kapky krve. Každopádně za ten týden je to pro mě jako sebe samu úspěch, že jsem toho nenechala po dvou třech dnech. Znáte ten pocit, když shlédnete film a nutí vás to přemýšlet. Mezilidský vztahy jsou nevyčerpatelný téma Možná, že se mi nic k tomu psát nechce, ale já se k tomu dokopu. Ten pocit, když jste sami sobě kritizátorem a nemáte se rádi.

Venku se mraky opět otáčejí a ženou kolem dokola tý díry, ve který žiju. Možná je to z části dobře. Izolace od špatných věcí, ale zároveň izolace od těch sympatických lidí. Člověk si zvykne. Zvykne si na samotu, zvykne si na život takový jaký kolem něj je. Nikdo z nás nemá na výběr, v jakém kolektivu bude, nebo kdo ho životem bude provázet. Lidé z našeho života přicházejí, někdy tam zůstanou, někdy odejdou až příliš rychle.  Je jasný, že se nikdo nechce držet do třiceti máminy sukně, ale zas je tu otázka, když se člověk bude chtít postavit na vlastní nohy moc brzy, bude dost odolný na to, aby chápal společnost kolem něj, aby se dokázal vžít do role obyčejného člověka dnešní doby a nepochyboval o tom, co bude. Často se někomu zdá, že se od nejbližších lidí odlišuje a odcizuje. Jenže proč?

 Možná někdo použije víc citů než by měl (můj případ, bohužel), možná se lidi proti sobě poštvou natolik, že zmizí všechno dobré, co kdy bylo. Občas mám pocit, jakoby všechno dobrý šlo do kopru. Lidi se bojí odhalovat to, jaký doopravdy jsou, projevit svoje názory, protože se bojí, že je společnost, nebo alespoň ti lidi, kteří dotyčného obklopují, odepíšou, za projevení vlastního názoru. Za to, že člověk chce být svůj, jasně že něco po svém nejde, ale člověk by si měl zachovat svojí osobitost.  Každej vidí dokonalost v něčem jiným, ač to dokonalé není. Může to být sebelepší práce, ale člověka jako nic takového nevynahradí. Občas nevěřím ani sama sobě to, že dokážu odpustit každýmu, kdo mi ztrpčí jednu jedinou minutu v životě. Proč?

Už jsem taková, nechám se zklamat, nechám si ublížit, nechci fňukat a prosit o pomoct. Dělám jen to, za co mě každej neodepíše a nevykope ze svýho života. Tak, abych prospěla všem nebo téměř všem. Vidím na sobě spoustu chyb, nejsem nejchytřejší, nejkrásnější, nejsem ani nejlepší kámoška. Podle spousty lidí jsem podlejzačka, fňukna a to stvoření, že nic hloupějšího bejt nemůže, naprostá blbka… Já se to vždycky snažila tolerovat a brát to. Cítím, že mi nic neublíží natolik, jako to co nikdo neví a vědět nebude. Třebaže pořád budu ufňukaná šedá myš, ta nesebevědomá divná blogující holka. Spoustu lidí mě bude obviňovat, že to nejsem já, že je blbost odlišovat se. 

Když jen tak jdete někde po ulici nebojíte se, že na vás někdo zařve nějakou nadávku, nebojíte se, protože nemáte pocit, že byste chtěli chodit podzemím. Já se bojím, i když třeba nemám důvod. Nemám strach z lidí, mám strach z jejich reakcí, protože si myslím, že mě každej druhej odepíše.  Už se nechci bát. Jediný místo, kde se nebojím, je doma, protože se ségrou nebo našima tolik nemluvím nebo se alespoň nehádám a nic neřeším. Mám pocit, že všem ubližuju a přitom vlastně nic nedělám. Spousta lidí mě ale svojí reakcí překvapuje. Několik lidí mě bere úplně v pohodě, jsem dojatá. Blik! Objeví se někdo, s kým dokážu kecat do půl třetí do rána, někdo kdo mi věří a já se snažím toho člověka chápat a pomáhat mu seč jen síly stačí.

Děkuju těm co nademnou mají ty nervy a nelámou hůl (ač bych třeba někdy pár facek potřebovala), chtějí mě chránit a pomoct mi, protože jsem osoba, nad kterou člověk ty nervy mít musí, jinak by to asi nešlo. Zárověň si nechci přiznávat city, zakazuju si lásku a možná je to špatně, možná dobře. Ti, co mě odepisují by asi řekli :,, Dobře, že si to všechno zakazuje, je trapná a ten co by s ní byl by trpěl “. Řekli byste to asi takhle? A ti, kterým na mě záleží si možná budou říkat:,, Proč, vždyť je normální v pohodě holka jako každej jinej? “.  Na tohle já nikomu odpovědět nedokážu. Pořád se budu bát, že těm lidem, kteří mi jsou sympatičtí a nemusí to bejt někdo, koho budu chtít mít ráda, kámoš/ka stačí a nemusím se s ním bavit každodenně. Možná se u tohohle článku budou objevovat negativní komentáře a všichni si to budou posílat aby se každej zasmál a řikal jak jsem trapná. Ok, ale pořád jsem to já, obyčejnej člověk a chtěla bych alespoň chvilku žít jen tak, bez problémů.

Teď tu sedím a píšu obyčejný článek a říkám si, že obyčejnější večer snad ani být nemůže, ale cítím se tak nějak jinak. Spousta lidí mi za poslední rok řekla : ,, Změnila ses". Ne, nezměnila. Cítím se stále stejně akorát, že jsem o něco málo starší. A možná chápu víc to, co se kolem mě děje a nechci se nechat jen tak sundat.

Za půl roku už mi bude 17. Pro mě je to prostě hrůza. Vždyť před chvilkou mi bylo pět a já neměla starosti. Bohužel, za chvilku už se budu muset postavit problémům čelem, zatnout zuby a necítit bolest. Nechci mít problémy, protože děti nemají problémy. Problémy dětem prostě bolest nezpůsobují.Jsem a stále budu stejná. Možná stejně naivní holka, která chce pomáhat. Nezlobím se nikdy na nikoho, vlastně to ani neumím, zlobit se. Časem se smíříte, že děláte víc věcí pro ostatní a spousta lidí vás potřebuje, jen když něco chtějí. Jenže pak už vám ta pomoc ostatním přijde normální a pak na sebe zapomínáte, jste sami sobě lhostejní, kritičtí a nemáte sami sebe rádi, nebo se nenávidíte. Já si zvykla, možná je to dobře, možná špatně, kdo ví?