•Nevěřím•
Čauky, je neděle – 18.8. Dnes večer odjíždím na takovou odlehčovací dovolenou. Uvidím svojí kámošku. Doufám, že to budou pohodový dny. Co se u mě událo nového?
Vcelku nic, pořád jsem doma, uklízím, vařím… strávila jsem odpoledne s holkama v čajovně. Včera jsem byla sama doma, naši i se ségrou někam vypadli, mě nebylo nejlíp, tak jsem radši zůstala doma. Jo, je to fajn když jste sami doma, jen pokud máte co dělat a ne jako já poslouchat šustění, šramot, skřípání, běhání a další otravné zvuky domu.
Jo a konečně jsem se dočkala…Ten fajn pocit, když se vám někdo po čase ozve. K nezaplacení. A stále si máte něco říct. Ten pocit štěstí, a pak víte, že z něj ještě dlouho budete šťastni. Skrýváte ten potutelný úsměv, jen aby vás nikdo neviděl, před očima vidíte krásný okamžiky. Neříkáte si, co by kdyby, ale určitě, určitě se něco někdy podaří. Máte spoustu energie, přitom se vlastně nic nestalo. Prostě je vám fajn. Stačí i jeden obyčejný den, pár hodin a ručičkama hodinách štěstí se posune z nuly na desítku. Nálada střídá jinou a pocity štěstí se mění ve smutek a zklamání.
Teď k něčemu dalšímu. Poslední dobou se dost mluví o úplatcích a zkažené mládeži. Cítím se možná jako jedna z x, která není tak rozbouřená, nedokáže se opít, nebo omámit látkami. Někdo má možná lepší postavení, někdos možná někam dál dostane a já se možná mám spokojit s tím, co mám. Chtěla bych být výjimečná, ale bojím se být něco víc. Mám strach, že mi lidé ublíží. Mám strach, že se nedostanu tam, kam bych chtěla. Možná už na bolesti žiju, možná mě bolest živí, zoceluje moje myšlení a žene mě jít dál. Chci pomáhat, jenže mám pocit, že nedokážu myslet na něco víc. Nedokážu se uvolnit, bavit se, pořád jen pracovat, dělat a snažit se být jen obyčejně jednoduchá. Mám pocit, že to co si přeju, přesahuje moje možnosti, že není možné, abych mohla být bezstarostně šťastná. Nevím, co je řešením, mám pocit, že si teď nedokážu pomoct. Vlastně vůbec sama sobě nedokážu pomoct. Myšlení na jiné věci, na to, jak pomůžu jiným, mě odvádí od toho, mít čas na sebe. Nedokážu si udělat radost, beru svět kolem mě více jako povinnost. Prostě dělat to, co musím. Nevím, jestli někdo chápe moje myšlenky. Třeba to pubertou přebolí a skončí, ač mám pocit, že impubertu za sebou. Ne, puberta nekončí jen tím, jak člověk vypadá, mění se i myšlení a názory, a o to mi možná jde. Mít názor, který mi zůstane, nebýt snílkem a vidět všechno tak jak je.
Ještě se vám přiznám k jedné věci. Tím, že se bojím věřit lidem, nevěřím ani tomu, že mě někdo pochválí. Třeba, i když řekne, že mám hezký názor, že jsem fajn, že mám hezký tričko. Prostě nic si nedokážu užít, nic si nedokážu vzít k srdci. Bojím se, že tak ztratím spoustu lidí a nejvíc mě mrzí, že bych mohla ztratit člověka, který mě bude milovat Moje vnitřní pocity mě přemáhají takovou rychlostí, že než se v důchodu rozmyslím, v kolik půjdu spát, zabije mě myšlenka, že mě chce někdo zabít. Myslím, že tímhle si nadbíhám k workoholismu a paranoe. Jediný co mi totiž pomáhá, je práce. Práce mi pomáhá tak nějak uniknout tomu, že si budu myslet, že mi někdo ublíží, i když řekne jen blbou poznámku nebo nadávku. Jasně, že se s něčím kamarádce svěřím, ale i tak žiju ve strachu. Když jsem měla zas chvilku, kdy jsem vše řekla mamce, přijala to, ale snažila se mi vysvětlit, že jsem opravdu dobrá dcera a bát se nemusím. Co byste ode mě čekali? Samozřejmě, že tomu nevěřím. Říkala, že možná i ona má podíl na tom, co prožívám, že to prý od ní nebyla ta pravá výchova. Nedávám jí to za vinu. Myslím, že si za spoustu věcí můžu sama. Snad přijde něco, co mi z toho všeho pomůže ven. Prosím…!
2024 ©