Měsíc studentského pracanta aneb práce šlechtí…

Měsíc studentského pracanta aneb práce šlechtí…

Ahoj,

Tak před námi je poslední víkend letních prázdnin, ve městě je plno studentů a školáků třeba i s rodiči nakupujících školní potřeby a počasí, které by mělo být ještě aspoň trochu teplé, prostě uteklo pryč. Jediná možnost, jak se ještě trochu ohřát, je jet na dovolenou nebo se zavřít do solárka, sauny a krytého bazénu.

Dlouho jsem přemýšlela, jak se zase vykecám z toho, že blog zahálel víc než je zdrávo a to jsem slibovala plno článků. Myslím, že pokud by se rozdávaly ceny za největšího prokrastinátora, byla bych stoprocentně v nominaci. Ale neberte to špatně, já nezahálela, jen jsem nebyla zas tak úplně u počítače, a když už, tak jsem nenasyslila nic schopného, co by bylo k přečtení, i když já a kvalita článků… no zhodnoťte to sami, ale vrcholové výkony to nejsou, vím to sama, že nedostatky mám taky.

Jak už jsem psala, opravdu jsem nezahálela, od konce července jsem brigádničila, co to šlo. Přece jen jsem jeden z těch studentů, které rodiče vedou k tomu, že pokud dítě něco chce, je třeba si na to pošetřit nějakou tu kačku.

Tři a půl týdne na letním táboře v kuchyni má za následek mojí chřipku a slušný nachlazení (no, už se zas „těším“ na to až ve třídě zakašlu a třídní se div nelekne, že mám tuberu ) a mimo nachlazení i ruce „sežraný“ Savem, řekne se to lehce, vezmi si rukavice, jenže to už je lepší do té horné vody sahat bez rukavic, protože se ta gumová rukavice neuvěřitelně stahuje a pálí to snad ještě víc...

Už se tu nebudu déle rozepisovat a jdeme k jádru věcí, jaké to tam bylo…

Tuhle brigádu jsem absolvovala už loni, a protože mi to nevadilo a práce se nebojím, tak jsem vzala po finální domluvě tři turnusy. Ten první byl fajn. V kuchyni jsme byli tři holky a kuchařka. No a řeknu vám, že i když občas někdo vypadá jak bručoun, nakonec to není tak zlý. Jak za první, tak i za dva další turnusy bylo hlášek… no spoustu. Ale ty nejlepší, co si pamatuju, bych musela cenzurovat, takže se jich radši zdržím nebo vám je napíšu v dalším článku, pokud si napíšete.  31. Července mi skončila první „šichta“ a po finálním úklidu mi bylo fajn a já se mohla těšit na víkend klidu. Vtipný je už to, že vám nebylo ani osmnáct a vaši vrstevníci, případně děti ve věku vašich sourozenců vám vykají. Zpočátku jsem se smála, ale pak už to nejde vydržet. Vždyť nejsem tak váženej člověk, aby se mi vykalo…

Hned v neděli třetího srpna jsme s kamarádkou jely na druhý turnus. Ten už byl o něco pestřejší. Došlo na střídání členů v kuchyni, jelikož třetí výpomoc fyzicky nezvládala. Největší sranda byla, když zaskakoval údržbář. No, co si budeme povídat… Údržbář a kuchyň asi nejdou tak skvěle dohromady. Večer přijela naše posila, se kterou jsme strávily i třetí turnus. Zbožňovala jsem vtipné facebookové hlasovky, který naše posila posílala svým kámoškám a ty procházky k mostu byly super. Protože není nad to, když máte v půl devátý večer odpracováno a jdete už skoro za tmy lesem, kolem řeky a chatařský oblasti a když už se ten poslední večer turnusu vracíte, že se půjdete ještě mrknout na ohňostroj a poslechnete si, co hrajou děckám na diskotéce v klubovně, stane se vám nemilá věc.  Co lepšího se může stát než že, (mimo to, že se musíte protahovat kolem balvanů), zakopnete o kořen čehosi, co roste na břehu, padnete naprosto rovně obličejem do kopřiv, spálí vám to tvář, slzí vám očí a bolí vás koleno a finálně se na vás nalepí ty kuličky plevelu, takže se oklepáváte ještě další dvě hodiny.  V neděli den odjezdu se vám najednou nechce, ale přece jen jedete, protože věříte, že to bude zase fajn. Už si zvykáte a cítíte se tam „mezi svýma“ dobře, i když prožíváte občas víc stresu, než kdekoliv jinde. Poznáváte nové lidi, máte skoro neomezenou možnost hláškovat a komentovat situace, které se mění v několika minutách.

Když si pak užijete pár dní volna po nákupech a relaxujete se asi na čtyři dny. A najednou vám volá „šéf“, jestli náhodou nemůžete nastoupit o pár dní dřív, že někdo vypadl a vy to odkýváte. Pak chvilku váháte, že jste udělaly kravinu, ale nakonec se cítíte jak Armáda spásy. Takže ten dobrej pocit, že budou money prostě přebije výčitky svědomí.  Těch pár dní navíc mi trochu zavřelo oči minulosti a otevřelo oči vpřed, za což si můžu možná i pogratulovat, ale nebudu. (Samochvála smrdí, takže moje pravidlo č. 1 – Nikdy se nechválit, protože když se to nevyvede, bylo to zbytečný.) Nejkrásnější pocity jsou takový, když je na vás někdo prostě lidsky hodnej a dokáže milý gesta, vážíte si toho, když se nepřetvařuje.  Pokud se stane, že by si někdo, kdo to zažil, přečetl tenhle článek, tak DĚKUJU  (LeTree)   

Třetí turnus od neděle už proběhl tak nějak poklidněji, hlášky a smích sice byly součástí, ale už to bylo asi trochu únavné, protože se vše vaří stále stejně a dokola a už vás to ani nebaví. Čtyřiadvacátého jsem se mohla těšit na krásnou výplatu, pak jsme se zdržely ještě v pár obchodech a jely i s kamarádkou domů. Tuším, že to čteš a tak ti patří taky velké - DĚKUJU!, že jsi to se mnou vydržela a neumlátila mě třeba koštětem, lahví Sava, Jaru nebo třeba botou.  Thank you! Memories forerver!