Jedno velký ALE
Zdravíčko, je 28.7. – neděle. Překvapivě s ironií další velká zima. Všichni rádi jdou ven. Jen já si popíjím ledový frapé a jím zmrzku. Jen tak se flákám, čtu si knížku. No proč ne? Už zas není co dělat, už zas má přebytek energie a chci něco zažít. Jenže co se dá dělat? Hmm mám pocit, že večer zas půjdu ven, alespoň na chvilku. Teď mě čeká žehlení. Občas trochu pomůžu mamce. Jinak vážně děsně obyčejný den.
Co jsem to řekla? Pomůžu mamce? Ano, už zas to slovo pomoc. Poslední dobou mi všichni říkají, jak jsem “úžasná“ (hodná a ochotná). Říkám si – Proč mě? Vždyť ta druhá půlka okolí mě nenávidí. Asi ano. Asi pomáhám, ale cítím v tom jedno velký ALE. Co když se to vymstí? Chci pomáhat, chci to dobrý pro všechny. Urovnat nesmír a zalepit rány. Udělat radost a zvednout ty, co padli na zem v slzách a do popela zmatků. Jde to vůbec? Myslím, že já můžu jen dát radu a ukázat cestu. Každý svého štěstí strůjce. Každý si stejně svojí cestu zvolí sám.
Je pomoc pro lidi dobrá? Možná ano. Vždycky mi udělá radost, když někomu pomůžu. Snažím se, abych tomu, komu pomáhám, důvěřovala a on věřil mně. Zamlčím, co se dá. Volím tak, jak si myslím, že to správně je pro toho komu chci pomoct. Třebaže změním postup, ale pomůžu. Jenže vždycky, když oslovuji takové lidi, kteří pomoc potřebují. Třeba se jen psychicky vyšplhat výš, mám strach, že mě pošlou do nejtemnějšího lidského otvoru. Zatím se tak nestalo posledních několik let. Pokaždé se chvěju strachy a čekám negativní reakci, připravuju se na nejhorší. Většinou to ale dopadne v pravý opak, nebo v můj neprospěch. To se pak snažím z problémů vysekat sama. Zatím zvládám, i když mě drží lidi už jen tím, že jsou. Nebýt jich, možná bych začala tu ošklivou věc. Kreslit po sobě těmi blyštivými ostrými předměty. Chtěla jsem a chci tu zůstat už proto, že bych nesnesla, že se trápí tím, že jsem zmizela. Cítím se jako dno, od kterého se lidi mohou odlepit. Zvykla jsem si na svoji funkci žebříku ke hvězdám, k lepšímu životu. V podstatě mi to nevadí. Možná, že mi i dělá dobře, že pomáhám. A ti co pomohli mě a ještě mi pomůžou, Děkuju!. Život alespoň ve chvílích stojí za to. Mám jistotu nespíš jen v nich, ale svým způsobem mi to stačí. Svět vnímám jako jedno velký ALE, kde nevím, co bude zítra. Jestli někdo změní to, co chtěl a vygumuje mě ze života. Všechno je ve hvězdách. Láska je nejistá, jediný, kdo zůstane, když všichni odešli je pravý přítel. Takových lidí si vážím.
2024 ©