Chci vidět realitu!
Už je pondělí – 12.8. uběhlo šest dní od doby, kdy jsem napsala poslední článek a další dny jsem se ne a ne a nemohla dokopat k tomu vám napsat nějaký postřeh, něco, co byste si přečetli. Teď posledních několik dní, žiju obyčejným prázdninovým stereotypem. Pomáhám doma, věčně sluchátka v uších, občas si jdu zapinkat soft tenis nebo badminton, nebo se jdu vypařit tam, kde jsem na chvilku sama. Nějak to nepomáhá a už mi z toho začíná vážně hrabat. Chtělo by to něco dělat. Alespoň pokecat, něco zažít. Izolace s rodiči doma, není zrovna nejrůžovější léto. Večerní sledování filmů, ještě když to ségra ukecává do půl dvanáctý, jsem vážně mrtvá. Když se to povede, spím, ale někdy usnout nemůžu a nepomáhá ani počítání oveček. Jediný, co jsem dělala zajímavějšího než zajímavého, bylo, že jsem donuceně dobrovolně jela s našima na zámek a včera jsme na zahradě grilovali. Stihla jsem se se ségrou profackovat na nádvoří zámku a říct, že její králík, když pořád hrabe zrní a dělá bordel, tak je svině. Někdy facka neuškodí, ale když vám jí mladší sourozenec mrskne takovou, až je z toho ozvěna a vám zrudne ucho i s tváří je to k smíchu unikátní.
Prožívám šestidenní odloučení od někoho, s kým si rozumím, je to vskutku prapodivné, vždycky když jsem s tou osobou v kontaktu, mohla bych psát neustále pořád Za chvilku, mě moje okolí začne nazývat imbecilem, magorem nebo snílkem, protože si bude myslet, že vidím pohádku. Ne! Chci vidět realitu. Někdy je těžký odolat tomu, že je někdo o kousek jinde než vy. Setkání ale bývá o to lepší. Teď jsem polomrtvá stvůra nedělající vlastně nic pořádného. Ozve se? Kdy vůbec? Nemá cenu se nad tím pozastavovat, protože tohle musím nechat náhodám, nějak tomu nepomůžu. Chci vidět realitu! Je to tak těžké? Všude spoustu špíny, lží a pochybných věcí, které mě nepřestávají udivovat. Jednou na sebe možná budu moci být hrdá, že nejsem zkažená.
Jak jsem se zmínila, že mi z toho všemocného ticha a nic nedění začíná bejt divně a hrabat mi, už jsem si začala do poznámek mobilu povídat sama se sebou, myslím, že to zrovna normální není. Pomalu se mi začínají vracet všechny zlé vzpomínky, co se za posledních několik měsíců staly. A věřte, že pokusy o vymlácení toho všeho z hlavy nepomáhají ani těmi nejnemožnějšími způsoby. Možná se mi tady jen tak hromadí myšlenky a já nepřemýšlím nad jejich pořadím a někdo si u čtení tohohle vážně bude klepat na hlavu.
Chce to jen chytit šanci. Teď se možná začíná vyjasňovat, protože v sobotu mě čeká nějaká menší akce a další týden uvidím, doufám, že všechno dopadne alespoň průměrně dobře. Pak nejspíš uvidím slečnu, kterou znám už dlouho, ale objevila jsem jí, vrátila se do mého života před rokem. Je to moje kamarádka ze školky, po těch letech si máme vážně co říct a je to něco úžasného, říkáme si spoustu věcí.
Přepadá mě zas ten známý host. Smutek. Proč tak často? Proč se mi tak mění nálady? Jak z toho rychle ven? Teď bych se nejspíš měla zažrat do psaní, abych dělala alespoň něco. Další informace, která mně nakopává je, že od založení blogu navštívilo 600 lidí, což je krásný. Jsem ráda, že můžu psát. Je to pro mě to, čím můžu vyjádřit pocity, jednoduše všechno schovám mezi písmenka. Někdy, když má vztek, nebo jsem smutná, napíšu si všechno na papír a pak ho buď spálím, nebo roztrhám. Všechno je pak, i když jen o kapičku, lepší. A co vám pomáhá proti smutku a depce?
Právě projíždím internet a napadá mě několik témat, která budou stát v příštích článcích za zmínku. Hodím vám sem možná nějaký kraťásek, nebo příběh ke čtení. Zatím mi můžete napsat, jestli byste brali nějákou soutěž, nebo anketu a podobně.
2025 ©