Jak už vám sám titulek napoví, články jsem opět nepsala, protože můj poslední měsíc byl opravdu hodně nabitý, obzvlášť jeho začátek… a všechno včetně postřehů a emocí se budete moci dočíst v následujícím článku.
Týden první: Jarňáky zdaru i zmaru.
První únorový týden jsem měla ve znamení jarních prázdniny, nicméně jsem se připravovala na svoje závěrečné zkoušky v autoškole. Měla jsem naplánované poslední dvě jízdy. Nicméně nebyla to žádná sláva. Zapomínala jsem na blinkr, asi dvakrát jsem se nekoukla do prava. A bála jsem se dne D čím dál víc. Testy mi šly, těch jsem se nebála. V den D jsem vstala, připravila se a vyjela vzhůru mé malé maturitě. Testy jsem měla po pěti minutách a dokonce na 100%. Udělalo mi to radost a s pocitem, že praktickou část zvládnu taky. Jela jsem jako třetí v pořadí nicméně jako první z posledních dvou. Nepovedlo se…
Týden druhý: Cestování za kulturou
Pondělí jsem strávila v poklidu školního dne, avšak úterý jsem strávila ve škole jen pět hodin. Ve dvě odpoledne jsem vyrazila směr Vídeň a moje velké dobrodružství. Totiž moje oblíbená kapela jela turné po Evropě. Jejich první. Byl to pro mě úžasný vánoční dárek, protože to nebyl jen tak obyčejný koncert, ale možnost Meet & Greet… kluci byli hrozně milí. Myslím, že si tenhle večer budu ještě hodně dlouho pamatovat. Navrátila jsem se asi ve dvě v noci.
Ve středu jsem vstávala stejně jako vždycky do školy. Myslela jsem, že umírání by byla ta lepší varianta.
Čtvrteční školní den proběhl taky celkem v pořádku, jen jsem si na místo tělocviku dala kondiční jízdu před zkouškou, všechno jsem zvládla. Odpoledne jsem jela směr hlavní město na koncert, který na internetu následně sklidil obrovskou chválu. Ano, Ed Sheeran live. Bylo to víc než boží, i když jsem nebyla zrovna blízko. Moc jsem si to užila. Myslím, že když budu mit možnost jdu na koncert znovu. Vrátila jsem se asi v jednu v noci a utíkala jsem rychle spát, abych byla ráno ready na moje opravky a kondiční jízdu před zkouškou. Všechno bylo fajn až do té doby, než komisař nenasedl do auta. Řeknu vám, nervozita je fakt mrcha a musíte se s ní sakramentsky naučit zacházet. Druhý pokus: Nevyšel.
Možná se není čemu divit, pátek třináctého, i když jsem ho měla vždycky za poměrně pohodový den, kdy jsem nanejvýš musela psát ve škole test. Víkend nestál za nic, depka, depka depka,… přišla jsem si hrozně malá oproti tomu všemu… bylo toho moc a přišla jsem si zbytečná a moc závislá na všech, kteří se mi snaží nějak pomoci. Strach z pomoci od ostatních, úzkosti, které jsem ventilovala pláčem po nocích. Někdy je duše lidí černá, že ve vůbec nic nedokážete věřit je to jako… vlastně ani nevím, k čemu bych to měla přirovnat. Čekání na něco, co vám pomůže se z toho všeho vytáhnout, něco co vám vykouzlí úsměv na rtech… někdy je to písnička, jindy zážitek, jindy hračka nebo třeba osoba, která je vám blízká a myslím, že každý z nás má něco nebo někoho kdo je zaručeným lékem na smutek. Šíleně smutná princezna nemohu být věčně,… ehm.. princezna.. ne, to není ten správnej výraz… princezny jsou v pohádkách a život žádná pohádka není.. někdy je to spíš jako příběh bratří Grimmů, nebo scénář katastrofického filmu…. Ale všechno má svoje světlý i tmavý stránky, tak jako po dešti vyleze slunce, tak jako slzy nahradí smích.
Týden třetí: uvolnění, organizace. Nádech, výdech. Konec sezóny.
Pondělí se vyjasnilo a já byla odhodlaná začít znovu. Nová látka se probírala skoro všude. Co se týče mých větších projektů k webovkám Fakty.cz začala jsem tvořit další faktový soubor a dostala novou myšlenku, která mi prošla a doufám, že to za to bude stát. Týden utekl poměrně rychle, trocha smíchu, lásky, slz i únavy… Páteční večer jsem byla na posledním maturitním plese sezóny, což znamená, že za 11 měsíců jsem na řadě já… utíká to. Sakraže jo. Každopádně jsem tak trochu pomáhala u tomboly, takže nakonec jsem skoro do půlnoci byla mimo sál. Nijak mi to ale nevadilo.. trochu jsme si po půlnoci zatancovaly a nad ránem jsme se vrátila domů.. víkend byl dost aktivní.. snažila jsem se napsat nějaké kloudné články nebo udělat něco pozitivního.. bylo to fajn…
Čtvrtý týden: Do třetice všeho dobrého.
Běžné školní dny střídají ty neběžné. Napsat písemky, nechat se vyzkoušet z několika předmětů a hlavně uklidnit se. To je hlavní znamení posledního týdne. Středa byla dost pracovní.. finišuje projekt na víkend a bude začínat nový měsíc…
Nová páteční zkouška, nový komisař a já už si hrozně přála, ať to vyjde. Sedla jsem si za volant a zezadu se ozval komisařův hlas. „Otevřete si dveře slečno.“ Moje myšlenky padly na to, co jsem mohla udělat špatně, připoutaná jsem… Komisař zopakoval pokyn. „No otevřete ty dveře.“ Nesměle jsem je otevřela a otočila se na komisaře. „Teď vyhoďte tu trému ven! No, vyhoďte ji.“ Tak jsem jen tak mávla rukou ven z auta a dveře zavřela. Vyjela jsem z parkoviště u úřadu a pokračovala jsem ulicemi města, když jsme začali vyjíždět za město, srdce mi plesalo, protože jsem věděla, že pojedu v klidu. Komisař se mě ptal, jaké mám zájmy a tak, protože mu prý blo jasné a bylo vidět, jak se nervozitou klepu. Vrátili jsme se do města a já jela zpět zaparkovat k úřadu. Po zaparkování jsem se odpoutala. Komisař mi řekl: „Jak byste se ohodnotila?“ (Tyhle otázky moc ráda nemám, sebevědomí se mi zcvrkne a je ve mně malá dušička.) Instruktor mi ukazoval palce nahoru, jakože dobře. Jen tiše jsem špitla, že nevím. Jak bych taky měla vědět, když jsem se potila víc než v létě. „No slečno, uvidíme se ještě jednou,... (hrobové ticho) ... až vám budu předávat řidičský průkaz… Vyhrkly mi slzy do očí a já měla neskutečnou radost. Do školy jsem pak s mírným poskokem a radostí došla a zbytek dne už byl víc než příjemný.
O dvanáct dní později jsem dostala svůj řidičák a myslím, že nemůžu být spokojenější.
Jste řidiči? Jaké máte pocity z vašich řidišských zkoušek
2024 ©