***Silné pocity,silná slova a
srabácké činy***
(*by me*)
Do blba koukám, proud
myšlenek mým tělem
proplouvá,ve tmě bloumám.
Zase je to tu.
Zase přemýšlím víc, než je
zdrávo. Najednou se
načapávám při úsměvu na
nádhernou vzpomínku
hřející mé tělo. Srdce mi
buší, tělo vibruje, cítím, jak
mé nervy tančí Waltz. Jak
rychle dokáže úsměv
vystřídat pláč? Když
procházím v hlavě
minulostí, míjí mě všelijaké
silné pocity, silná slova a
srabácké činy. Na jednu
stranu šťastná, že se to
stalo. Na druhé straně
smutný protiklad ve vnitru
mě znějící: "už se to
opakovat NIKDY nebude".
Pak se ptám: "proč, proč a
zase proč?", kdo za to
může, proč se to muselo
stát, proč zrovna JÁ, proč
zrovna TY, proč nejsme
MY... Hlavou mi projíždí
slova a přichází hněv.
Neovládám svá ústa a
zakřičím: "TOHLE SNAD
NE!!!". Proč se objevíš,když
zapomenout se snažím. Tíha
u srdce mě zabolí.Oči koulí
při otázce,
jak je možné, že myšlenky
vyplouvají na povrch?!
Neslyšel někdo tohle tupé
volání do prázdna? Jsem tu
jen já a mé provinění se
zamilovat. Cit byl natolik
silný, že bez svolení
prokoukl ven, aby se mohl
nadechnout. A pak se
divím, když mluvím do…
ničeho, zaseknu se a
vyslovím: "mi*uji tě".
Smutek vystřídá hněv, hněv
vystřídají výčitky. Když už
nenacházím chyby na
druhých, hledám je v sobě
a úkol není zdaleka tak
těžký. Každý pohyb, každý
vzdech, každý pohled,
každý hněv. Dostává se mi
odpovědi na otázky: "proč "!
Protože jsem to já, ty jsi ty
a my dva spolem - ERROR .
Navždy to bude jen ty a jen
já, nikdy ne my dva.
Nemůžeme riskovat výbuch,
zkrat systému... jsme na to
moc zodpovědní. Já jsem
ochotna riskovat, ty máš
ale rád svůj stereotyp
dnešku. A tak raději
půjdeme oba o dům
dál.Každý po svém a najdem
si ty svý maličkosti,radosti.
2024 ©